Byl to včera večer opravdový fotbalový svátek. Londýnská Chelsea smazala dvougólové manko z prvního čtvrtfinálového utkání Ligy mistrů na hřišti Paris Saint-Germain a po výhře 2:0 postoupila do semifinále.
Samuel Eto'o, David Luiz a Willian se radují z postupu Chelsea do semifinále Ligy mistrů. (Foto: Profimedia.cz)
Chelsea s Petrem Čechem v brance v úterý večer potvrdila několik statických faktů:
- že na vlastním stadionu neprohrává a málokdy inkasuje
- že se jí doma proti francouzských celkům náramně daří
- že kouč José Mourinho umí zvládat zápasy, v nichž jde „o všechno“
- že před vlastním publikem umí nastřílet soupeři dva a více gólů
Statistická čísla však nikdy nemohou vystihnout, co se dělo na hřišti před téměř čtyřiceti tisíci diváky. Z mého pohledu, jako obyčejného televizního diváka, stojí za pozornost tři věci:
1. Občas se o fotbalových stadionech metaforicky hovoří jako o svatostáncích. Stamford Bridge se však v úterý večer proměnil v opravdový fotbalový chrám.
I z televizních záběrů a ruchových mikrofonů bylo jasně cítit, že v ochozech panuje fantastická, skoro nábožná atmosféra, plná víry v postup domácího celku do semifinále. Přestože to ještě tři minuty před koncem zápasu vypadalo, že budou úspěšnější hráči francouzského týmu, z tribun tryskala nesmírná pozitivní energie, která hnala Modré stále dopředu a pumpovala jim čerstvou krev do žil. Diváci byli oním pověstným dvanáctým hráčem na hřišti a jazýčkem na vahách, které se nakonec převážily na stranu domácích.
2. Jestliže se ze Stamford Bridge stal na dvě hodiny fotbalový chrám, pak si v něm úlohu velekněze pro sebe uzurpoval domácí kouč José Mourinho. Mše v jeho režii byla povznášejícím zážitkem. Svůj tým na silného soupeře dokonale připravil; už před zápasem na Pařížany chytře přenesl roli favorita a prokázal, že je skvělým psychologem.
Portugalský trenér nakonec i na devátý pokus dokázal v evropských pohárech přejít přes čtvrtfinále a v této fázi kontinentálních klubových soutěží je stále stoprocentní. Mourinho ukázal, že je fenomenální stratég. Na začátku utkání se vyrovnal se ztrátou své největší ofenzivní hvězdy Edena Hazarda a v závěru vsadil všechno na drtivý, ale nikoli bezhlavý útok.
Největším zážitkem však bylo pozorovat, jak Mourinho žije a dýchá s mužstvem. Když v 87. minutě vstřelil druhý gól Demba Ba, trenér se rozběhl až k rohovému praporku, kde jeho hoši nadšeně oslavovali. Kromě toho, že osobně pochválil hráče za jejich práci, stačil ještě udílet pokyny pro závěrečné minuty.
O Mourinhovi se často píše jako o namyšleném a sebestředném egoistovi, ale to je jen hloupé matení pojmů. Ano, je to nesmírně sebevědomý člověk, ale jeho sebevědomí je vzhledem k tomu, co už dokázal, zcela oprávněné. Ve skutečnosti je to velký vůdce, ale přtom i týmový hráč, který má přirozenou autoritu a obrovský respekt svých hráčů. Zkrátka velekněz, jak se patří…
3. Sledovat fotbal na jiném kanálu než na ČT Sport je často frustrující záležitost. Přesně tak tomu bylo včera. Když po brance Demby Ba komentátor křičel, že je autorem gólu Samuel Eto’o, říkal jsem si, že je to z rozrušení. Jenže až do konce přímého přenosu nám chlapík za mikrofonem tento nesmysl do zblbnutí opakoval.
Což o to, člověk se může splést, je to lidské a jen stroje nedělají chyby, ale je s podivem, že nešťastníkovi nepomohli ani kolegové z pražského studia. Stačilo mu do sluchátek pošeptat: „Hele, kámo, Eto’o i Ba jsou voba černý a vypadaj jeden jako druhej, ale ten gól dával Ba.“ Nic takového se ale nestalo, a to navzdory tomu, že správného střelce branky viděli všichni v infografice na obrazovce a i přes ruchové mikrofony šlo slyšet, jak jeho jméno vyvolává hlasatel na stadionu.
Ale to byla jen malinká kaňka na jinak úžasném fotbalovém představení…