Pocit radosti, naprostá euforie a úleva z dobře vykonané práce. Oproti tomu pochybnosti o (ne)kvalitě týmu a řeči, že rutinní ligové zápasy s papírově slabšími soupeři neumí zvládat. To vše v rozmezí tří dnů. Řeč je o pražské Spartě.
Nebylo by fér kritizovat čtvrteční výkon proti francouzskému Lyonu. Hra byla podřízena výsledku a kýžený bod Sparťané uhráli. Obrovský úspěch to je, co si budeme povídat. Je tu však jedno ALE…
Sparta (stále) není velkoklub
Fanoušci totiž vzpomínají na galapředstavení Letenských v domácím zápase proti Bilbau, ve kterém Pražené smetli loňského finalistu Evropské ligy po skvělém výkonu 3:1. A ptají se, proč to takhle nejde pořád? Nebo alespoň častěji.
Odpověď je jednoduchá. Sparta zatím není tím velkoklubem, kterým se prezentuje. Ještě si nevěří natolik, aby do veledůležitého utkání, ve kterém jde o desítky milionů, vstoupila se záměrem zmáčknout soupeře podobně jako Basky. To samo o sobě žádnou tragédií není, je to jen logický vývoj mladého týmu, který by měl za pár let dozrát a zažít svůj vrchol.
Problém je v tom, že Sparta nezvládá zápasy, ve kterých se od ní plný bodový zisk jednoznačně očekává. Netřeba chodit pro příklad daleko, nedělní bezgólová plichta s poslední Příbramí je tím nejlepším důkazem.
Což o to, ztratit body, to se prostě stane. Jde o to, jakým způsobem k tomu dojde. Není prostě možné, aby se Sparta, která v případě výhry mohla jít do čela, prezentovala tak bezradným výkonem s celkem, který se v tu chvíli krčil na dně ligové tabulky s pouhými dvanácti body.
Vystřelit za 90 minut dvakrát na branku a do samého konce se strachovat o výsledek, to není zrovna suverénní projev klubu, který má každoročně jen ty nejvyšší ambice. Nefungoval ani klasický plán "vše na Kweukeho", kamerunský útočník se do hry prakticky nedostal.
Drahomír Kvasnička, Petr Sobol
O to víc mi hlava nebere fakt, že v podobných zápasech nehraje tým trenéra Lavičky na klasické dva útočníky. Vždycky, když albánský hrot Bekim Balaj dostal důvěru, nezklamal. Bohužel fanoušci se jeho spolupráce s Kweukem zřejmě nikdy nedočkají. Slova obránce Zápotočného, že chybí kvalita, nebo prohlášení brankáře Vaclíka, že takové zápasy jeho tým prostě ještě zvládat neumí, jsou pouhým výkřikem do tmy.
Plzeň tlak zvládla
Nemůžu se vyhnout porovnání s plzeňskou Viktorií. Ta stejně jako pražský zástupce v Evropské lize postoupila do jarních vyřazovacích bojů. A stejně jako Spartu ji čekal ligový duel s papírově slabším soupeřem.
Ano, narozdíl od ní hrála Plzeň ve svých Štruncových sadech, zato s nevyzpytatelným nováčkem z Jihlavy. Kouči Vrbovi chyběli tři hráči základní sestavy, navíc se tým ocitl pod velkým tlakem, hrál totiž jako poslední až v pondělí.
Tři body měly Plzeňským zajistit první místo před Jabloncem. A oni to silou vůle zvládli. To je to, co Sparťané zatím neumí. Možná jsou to zkušenosti, které Západočeši v pohárech nasbírali za poslední rok, kdo ví. Každopádně je to faktor, který odlišuje obyčejné kluby od těch velkých.
Plzeňští dobře vědí, že neodehráli nejlepší podzimní mač, fanoušci jim ale i za nejtěsnější výhru zatleskali. Aby ne, když se čtyřiatřiceti body přezimují na čele tabulky. Nutno však podotknout, že zaslouženě.
Spartě, která má o tři body méně a před niž se dostal i jablonecký Baumit, tak mohou ze zápdu Čech poslat děkovný dopis. Jen místo Ježíškovy adresy by mohlo být na obálce napsáno: třída Milady Horákové, Praha 7.
Foto: Profimedia.cz