Znáte to. Jeden velkohubě plácá o vítězství všude, kudy chodí, jiný se skromně staví do role outsidera. Další z mnoha klasických a v podstatě nevyřešitelných otázek zní – je lepší před turnajem (zápasem) hlasitě mluvit o výhře, nebo být (někdy až přehnaně) pokorný?
Oboje má něco do sebe. Co si budeme nalhávat, i když si jdeme se známými ťuknout fotbálek v pondělí po práci, chceme vyhrát. Navzdory tomu, že soupeř je třeba sehranější a naše opora skončila v zaměstnání dřív a do utkání nastupuje poté, co volnou chvíli trávila na pivku. Tak proč to zakrývat?
Ovšem až příliš halasná touha po úspěchu, proklamovaná před turnajem či utkáním, se může obrátit proti vám. Skoro by se chtělo dodat – a zvlášť u nás v České republice. Své o tom věděl třeba Tomáš Berdych, který do zápasů prostě odmítal jít předem poražen. A když to nakonec nevyšlo, dostával to nejlepší český tenista pořádně „sežrat.“
Ve vrcholovém sportu programově podporují velkohubost novináři. V touze po co nejvyšší čtenosti vypíchnou větu z kontextu a umístí jí do titulku. Nebohý hráč, který prohlásí, že by samozřejmě mistrovství světa někdy rád vyhrál (kdo také ne), se pak druhý den dočte, jak jede za zlatou medailí.
Jako ve většině sporů se asi i tentokrát jeví jako ideální varianta zlatá střední cesta. Zdravé sebevědomí je třeba, historie však ukazuje, že i outsider může favorita zaskočit bez toho, že by dělal před bojem velká ramena.
Jeden příklad z mnoha – hokejisté Běloruska na olympiádě v Salt Lake City senzačně vyřadili Švédy ve čtvrtfinále. A čtvrté místo z tohoto turnaje zřejmě nadlouho zůstane nejlepším umístěním v historii běloruského hokeje.
Foto: Profimedia.cz