Matthews, McDavid, Tavares, Stamkos, Kane, Crosby, Ovečkin, Sakic, Yzerman, Lemieux a mnozí další. Mezi nejdříve vybíranými hráči v draftech NHL byli převážně hokejisté, ze kterých se staly hvězdy, nebo alespoň respektovaní hráči a opory klubů. Do této kategorie spadá třeba Jakub Voráček, Radek Bonk či Roman Hamrlík.
Vedle borců, kteří v NHL potvrdili vysoká očekávání odborníků a skautů, existuje ještě kategorie hokejistů, od nichž se hodně čekalo, ale velké naděje nenaplnili. V následujících kapitolách si můžete připomenout hokejisty, po kterých v draftu NHL sáhly kluby v první desítce celkového pořadí, ale respektovaní hráči se z nich nikdy nestali. Je mezi nimi i jeden český zástupce.
Pokračování 2 / 13
12. Pat Falloon – 2. v celkovém pořadí v roce 1991 (San Jose Sharks)
Kanadský útočník Pat Falloon se stal obětí vlastní představy o tom, že je nejlepším hráčem na světě. V roce 1991 si ho vybrali jako druhého v celkovém pořadí Žraloci ze San Jose, když před ním šel na řadu jen Eric Lindros.
Hned v první sezoně po draftu dostal šanci hrát v NHL a premiérový ročník mu vyšel na výbornou. Odehrál 79 zápasů, ve kterých zaznamenal 59 bodů za 25 gólů a 34 asistencí. Jenže v jeho případě stoprocentně platilo známé rčení o tom, že „první vyhrání z kapsy vyhání“.
V dalších sezonách už tento výkon nikdy nezopakoval a zapadl do šedivého průměru. V nejprestižnější zámořské soutěži nakonec strávil deset sezon a kromě San Jose působil ještě ve Philadelphii, Ottawě, Edmontonu a Pittsburghu. V roce 2000 opustil NHL a zamířil do Evropy, kde jeden rok oblékal dres švýcarského Davosu. V roce 2007 zakončil ve čtyřiatřiceti letech kariéru v regionální soutěži NCSHL, kde strávil posledních šest sezon před odchodem do důchodu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 13
11. Alexandr Svitov – 3. v celkovém pořadí v roce 2001 (Tampa Bay Lightning)
Draft roku 2001 nevyprodukoval mnoho superhvězd NHL, ale několik výjimečně dobrých hokejistů bychom mezi nimi našli. Patří mezi ně například Mikko Koivu či Aleš Hemský. Jedinými opravdovými superhvězdami z tohoto ročníku se stali Jason Spezza a Ilja Kovalčuk.
Skauti na začátku tisíciletí hodně očekávali od Kovalčukova krajana Alexandra Svitova. Mimořádně dobře fyzicky disponovaný hráč (191 centimetrů a 112 kilogramů) se měl stát tahounem Tampy Bay Lightning, ale naprosto zklamal. Třetí výběr v draftu naznačil, že NHL zřejmě nebude jeho zaslíbenou soutěží, už ve své první sezoně 2001/02. Odehrál sice 63 zápasů, ale dokázal v nich posbírat chudých osm bodů (4+4). V play-off v sedmi utkáních dokonce vůbec nebodoval.
V následujícím ročníku byl vyměněn za obránce Darryla Sydora do Columbusu, ale ani změna povětří mu nepomohla k lepším výkonům. Ročník 2006/07 byl jeho posledním v zámoří. Po 76 duelech měl na kontě jen 18 bodů (7+11) a 145 trestných minut.
Poté, co zabalil kufry za Atlantikem, odporoučel se do KHL. Nejdříve oblékal dres Omsku, pak hájil barvy Ufy a od roku 2013 hrál v celku AK Bars Kazaň a nosil na dresu kapitánské céčko. Sezonu 2019/20 odehrál v Jaroslavli. Že to rozhodně nebyl špatný hokejista, jen mu prostě nesedl zámořský hokej, dokazuje i fakt, že v letech 2011 a 2018 vybojoval s Ufou Gagarinův pohár pro vítěze KHL a v roce 2012 pomohl ruské sborné k titulu mistrů světa.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 13
10. Bryan Fogarty – 9. v celkovém pořadí v roce 1987 (Quebec Nordiques)
Kanadský obránce Bryan Fogarty přišel v draftu v roce 1987 na řadu jako devátý hráč v celkovém pořadí, ale ještě dvě sezony musel hrát v juniorské soutěži OHL, než dostal první šanci nakouknout do NHL. V sezoně 1988/89 v dresu týmu Niagara Falls Thunder dokonce překonal se 47 brankami rekord soutěže v počtu gólů nastřílených obráncem, který držel dlouhých 23 let s 38 trefami legendární Bobby Orr. Celkem v sezoně zaznamenal 155 kanadských bodů. Oba záznamy jsou dodnes nejlepšími výkony beka v historii OHL.
O Fogartym se mluvilo a psalo jako o jednom z největších talentů jeho generace. V každém okamžiku, kdy byl na ledě, bylo vidět, že hokej miluje. Jenže miloval také alkohol. Během kariéry kvůli zálibě v etanolu neodehrál v NHL ani jedinkrát celou sezonu.
První tři ročníky strávil v Quebecu, pak se stěhoval do Pittsburghu, kde vydržel jen rok a zamířil do Montrealu. V NHL nakonec odehrál jen 156 zápasů. Celkem během devíti sezon v profesionálním hokeji vystřídal 17 týmů v sedmi různých soutěžích. Zemřel ve věku 32 let v roce 2002.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 13
9. Doug Wickenheiser - 1. v celkovém pořadí v roce 1980 (Montreal Canadiens)
Když po mnoha letech hodnotili skauti Montrealu Canadiens svůj první výběr v draftu z roku 1980, museli si škubat vlasy z hlavy. Kanadský klub tehdy sáhl po útočníkovi Dougovi Wickenheiserovi, přitom si mohl jako první vybírající přivlastnit třeba Denise Savarda, jehož si pak jako třetího v celkovém pořadí vybralo Chicago, nebo Paula Coffeyho (6. celkově, Edmonton).
Ne, že by Wickenheiserova kariéra v NHL byla přímo katastrofální, ale od jedničky draftu se zkrátka čekalo o hodně víc. Před draftem odehrál fantastickou sezonu v soutěži WHL, kde v dresu celku Regina Pats nasbíral v 71 zápasech 170 bodů (89+81). Hned v následující sezoně už jako devatenáctiletý mladík krájel bruslemi led na kluzištích v NHL.
Úvodní dvě sezony v Montrealu vypadaly poměrně nadějně, ale očekávaný nárůst výkonnosti už nepřišel. Wickenheiser byl průměrným hráčem a nezměnilo se to ani po přestupu do St. Louis Blues, kde strávil tři a půl sezony. Od roku 1987 už si ho přehazovaly jako horký brambor kluby Vancouver Canucks, New York Rangers a Washington Capitals. V NHL nakonec odehrál 556 zápasů, v nichž zaznamenal 276 bodů (111+165).
Doug Wickenheiser zemřel v pouhých 37 letech v roce 1999 na rakovinu. Jeho sestřenice Hayley je nejslavnější kanadskou hokejistou všech dob. Reprezentaci javorového listu přivedla k sedmi titulům mistryň světa a čtyřem zlatým medailím na olympijských hrách.
Pokračování 6 / 13
8. Nikita Filatov - 6. v celkovém pořadí v roce 2008 (Columbus Blue Jackets)
Když si s odstupem času uvědomili skauti Columbusu, že v draftu roku 2008 mohli sáhnout třeba po obráncích Tyleru Myersovi (12), Eriku Karlssonovi (15) nebo Johnu Carlsonovi (27), museli si rvát vlasy z hlav. Místo toho svou první volbu z šesté pozice vyplýtvali na ruského forvarda Nikitu Filatova.
Odchovanec CSKA Moskva se ale v zámoří nikdy neprosadil. Za oceán odešel hned po draftu. Většinu premiérové sezony v Americe strávil ve farmářském celku Syracuse Crunch v soutěži AHL, kde mu to celkem šlo, a tak dostal příležitost i v NHL. V ročníku 2008/09 odehrál osm zápasů, v nichž dal čtyři branky. Klub ho pustil i na šampionát juniorů, kde pomohl 11 body (8+3) v sedmi utkáních Sborné k bronzovým medailím.
Od další sezony už měl být platným členem kádru Modrých kabátů, ale Filatov se na NHL nedokázal adaptovat a jeho produktivita byla mizerná. Když ale část sezony 2009/10 odehrál v KHL v mateřském klubu, exceloval ve 39 střetnutích 32 body. Následně se vrátil do zámoří a opět to byla bída. V roce 2011 se Blue Jackets vzdali nadějí, že z něho bude opora mužstva a vytrejdovali ho do Ottawy, kde odehrál devět utkáni, zaznamenal jednu asistenci a tím jeho kariéra v NHL skončila. Celkem v ní odehrál 53 zápasů a získal 14 bodů (6+8). Po návratu do vlasti vystřídal v KHL osm klubů a v létě 2019, těsně před třicátými narozeninami, ukončil kariéru.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 13
7. Brett Lindros - 9. v celkovém pořadí v roce 1994 (New York Islanders)
Skauti New Yorku Islanders si v roce 1994 zřejmě mysleli, že dva sourozenci se stejnými geny budou na ledě podávat stejné výkony. A tak si jako devátého hráče v celkovém pořadí vybrali Bretta Lindrose, jehož bratr Eric byl v té době hvězdou Philadelphie Flyers. Těžce se však spletli…
Sourozenci Lindrosovi měli podobné fyzické dispozice – oba měřili ke dvěma metrům a měli okolo jednoho metráku živé váhy. Tím však jejich podobnost také končila. Mladší Brett odehrál v NHL během dvou sezon pouhých 51 zápasů a do statistik si zapsal jen sedm bodů za dva góly a pět nahrávek. Jeho kratičkou kariéru ukončil těžký otřes mozku, který utrpěl v utkání proti Los Angeles 2. listopadu 1995.
Pokračování 8 / 13
6. Scott Scissons - 6. v celkovém pořadí v roce 1990 (New York Islanders)
Když si skauti New Yorku Islanders vybrali v roce 2009 v prvním kole draftu útočníka Johna Tavarese, provedli skvělou volbu. Jenže v minulosti se několikrát pořádně sekli. Třeba jako v roce 1990 v případě kanadského forvarda Scotta Scissonse. Kdyby tehdy sáhli například po brankáři Martinovi Brodeurovi či po Američanovi Keithovi Tkachukovi, mohla klubová historie možná vypadat trochu jinak.
Scissons by v tomto výběru pravděpodobně nefiguroval, nebýt série zranění, která zkomplikovala a posléze i ukončila jeho kariéru. Nejdříve ho nadlouho vyřadilo ze hry zranění zápěstí. Když už se dal do kupy a dostal šanci nastoupit v NHL, zboural ho v zápase s Montrealem John LeClair a kvůli poranění ramena byl opět nadlouho mimo. Zdravotní problémy nakonec utnuly jeho kariéru v pouhých 22 letech. V NHL odehrál jen tři utkání (včetně jednoho zápasu v play-off), v nichž nebodoval.
Pokračování 9 / 13
5. Jason Bonsignore - 4. v celkovém pořadí v roce 1994 (Edmonton Oilers)
Americký centr Jason Bonsignore patří k největším zklamáním v historii NHL. Talentovaného mladíka si vybral Edmonton v roce 1994 jako čtvrtého hráče v celkovém pořadí a hned v následující sezoně dostal jednou příležitost zahrát si v NHL. V premiérovém utkání zaznamenal branku a zdálo se, že naplní velká očekávání. Jenže v dalším ročníku zapadl do podprůměru, odkud se už nikdy nevyhrabal.
V roce 1997 byl vyměněn do Tampy Bay, kde však strávil jen dvě sezony a z NHL tiše zmizel. Jeho bilance v soutěži čítá 79 zápasů, ve kterých posbíral 16 bodů za tři góly a 13 nahrávek. Od roku 1999 se potlouká po nižších zámořských soutěžích, ale nakrátko si vyzkoušel také švýcarskou, finskou či norskou ligu. Kariéru ukončil v roce 2008, ale po sedmi letech v důchodu se ještě vrátil na led, aby v ročníku 2015/16 odehrál čtyři duely v dresu celku Hamilton Steelhawks.
Pokračování 10 / 13
4. Patrik Štefan - 1. v celkovém pořadí v roce 1999 (Atlanta Trashers)
Patrik Štefan se stal druhým (a zatím posledním) českým hráčem v historii, který si mohl do životopisu napsat „byl jsem jedničkou draftu NHL“. Po většinu následující kariéry to však nedokázal potvrdit.
Nic zpočátku nenasvědčovalo tomu, že by před sebou neměl mít hokejově požehnané roky. Českou extraligu hrál už v sedmnácti letech, v draftu předčil bratry Sedinovy a v nováčkovské sezoně nastřádal 25 kanadských bodů. Jenže pak přišlo zranění. Nebylo první a zdaleka ani poslední.
Další roky trochu paběrkoval, hrál dokonce na farmě. K jeho cti je třeba říci, že na sobě poctivě dřel a stal se z něho velmi dobře bránící útočník. V NHL nastřádal 455 utkání. Na jedničku draftu je to ale přece jen dost málo. Dnes Patrik Štefan ve vzpomínkách hokejových fanoušků zůstává zařazený spíše jako smolař (ať už se jedná o jeho častá zranění, či o jeho slavný pád před prázdnou brankou v utkání Dallasu s Edmontonem, po kterém srovnal Aleš Hemský).
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 13
3. Nail Jakupov - 1. v celkovém pořadí v roce 2012 (Edmonton Oilers)
Zatím poslední ruskou jedničkou draftu byl Nail Jakupov. Talentovaného útočníka v roce 2012 ulovil Edmonton, který si od něho hodně sliboval. V první sezoně, kterou narušila stávka, posbíral solidních 31 bodů.
Jenže na nadějný rozjezd nenavázal, v ročníku 2013/14 si připsal bilanci 11+13, v dalších dvou sezonách to nebylo o moc lepší. Oilers od ruského supertalentu čekali daleko víc, a proto ho v roce 2016 vytrejdovali do St. Louis. Ani tam ale nepřesvědčil. V sezoně 2017/18 byl hráčem Colorada, ale mimořádné výkony nepředváděl, a tak v létě roku 2019 zamířil domů a upsal se Petrohradu. Následně byl hráčem Podolsku, Omsku a nyní působí v Nižněkamsku. Do NHL už se (zřejmě) nikdy nevrátí. Odehrál v ní 350 utkání a zaznamenal 136 bodů. To je na jedničku draftu zatraceně málo.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 12 / 13
2. Brian Lawton - 1. v celkovém pořadí v roce 1983 (Minnesota North Stars)
Brian Lawton se stal v roce 1983 vůbec prvním americkým rodákem, který byl draftován jako jednička v celkovém pořadí. Vybrala si ho Minnesota, ale kdyby tehdy skauti North Stars sáhli po Patu LaFontainovi nebo Stevovi Yzermanovi, udělali by nepoměrně větší terno. Jasno o tom, že neudělali dobře, měli poměrně záhy. Už v roce 1985 prohlásil tehdejší generální manažer klubu Lou Nanne, že zvolil špatně. „Kdybych měl vybírat znovu, sáhl bych po Barrassovi,“ prohlásil dva roky po draftu.
Lawton se měl podle prognóz odborníků stát nejen známou tváří Minnesoty, ale také amerického hokeje. Ve své premiérové sezoně sice vytvořil nový klubový rekord, když jako nováček vstřelil dvě branky v rozmezí pouhých 19 vteřin, jinak ale moc nenadchl.
V dresu North Stars strávil pět průměrných sezon a v roce 1988 se odporoučel do Hartfordu, odkud ho ještě v průběhu sezony vyměnili do New Yorku Rangers. Ani tam si ale nepobyl dlouho. Postupně si ještě zahrál v Quebecu, Bostonu a San Jose, kde v roce 1993 jeho kariéra v NHL skončila s bilancí 483 odehraných zápasů 266 bodů (112+154). Na jedničku draftu žádná sláva…
Pokračování 13 / 13
1. Alexandre Daigle - 1. v celkovém pořadí v roce 1993 (Ottawa Senators)
Jednička draftu, hvězdný kontrakt a slibná budoucnost. Takový byl Daigleův začátek v Ottawě. A výsledek? Dvakrát 51 bodů za sezonu. Lepší nikdy nebyl a v roce 1998 byl vyměněn do Philadelphie. Ani tam ale dlouho nevydržel, putoval mezi kluby a na nějakou dobu dokonce přerušil kariéru.
V roce 2004 si v dresu Minnesoty své bodové maximum dorovnal, ale nepřekročil. Kariéru zakončil ve Švýcarsku. Jistě, nedá se hovořit, že by měl za sebou špatné hokejové roky, ale platí totéž, co u jiných hráčů v tomto výběru – jednička draftu by měla předvést daleko víc. Zejména uvážíme-li, že v témže roce se až po něm dostalo na Paula Kariyu, Chrise Prongera, Saku Koiva či Jasona Arnotta.
Foto: Profimedia.cz