Podivuhodný příběh Bély Guttmanna – muže, který proklel Benfiku Lisabon

Mužem, plačícím nad hrobem, je legendární Eusébio a na náhrobku je vyryto jméno někdejšího trenéra Benfiky Lisabon Bély Guttmanna, který v roce 1962 klub proklel. Dojemná scéna se odehrává den před finálovým zápasem Ligy mistrů. Slavný Portugalec se modlí za zrušení kletby, ale nedostává z nebes (ani z hrobu) žádnou odpověď. Den nato Benfica prohraje na vídeňském Praterstadionu s AC Milán 0:1.

Jsou věci mezi nebem a zemí, pro něž zatím nemáme vysvětlení. Fenoménům jako „zázrak“ nebo „prokletí“ se zdravý rozum vysmívá, ale to ještě neznamená, že neexistují. Minimálně prokletí fotbalové Benfiky Lisabon více než půl století po jejím vyřčení a přes třicet let po Eusébiově návštěvě vídeňského hřbitova skutečně existuje.

Fotbalista s tanečním krokem

Životní příběh Bély Guttmanna by si zasloužil filmové zpracování. A byl by to bezesporu strhující snímek plný zvratů a dobrodružství. Byl by to příběh muže, který procestoval tři kontinenty a stál u zrodu moderního fotbalu, muže, jenž se stal jednou z největších person v dějinách nejpopulárnější hry na světě.

Béla Guttmann se narodil v Budapešti na prahu 20. století do rodiny rakousko-maďarských Židů. Jeho rodiče byli učitelé tance a mladý Béla se vydal na stejnou dráhu. Už v 16 letech byl kvalifikovaným tanečním instruktorem. Později ho však osud nasměroval k jiné pohybové aktivitě - k fotbalu.

V jednadvaceti letech vyhrál s celkem MTK Hungaria první maďarský titul a o rok později k němu přidal další. Následovala pozvánka do reprezentačního celku a v roce 1924 nominace do olympijského výběru. Byl však rozhořčený z toho, že ve výpravě bylo daleko víc funkcionářů než hráčů a že hotel, kde tým bydlel, byl vhodný spíš pro divoké noční párty než pro klidnou sportovní přípravu. Svou nelibost dal najevo tím, že na kliky dveří u pokojů funkcionářů pověsil mrtvé krysy. Od té doby se už v národním týmu neobjevil.

Psala se první polovina dvacátých let dvacátého století. V Maďarsku se dostal k moci Miklós Hortby a jeho antisemitský režim, který donutil Guttmanna opustit klub MTK Hungaria. Odešel do dnes zaniklého židovského klubu Hakoah Vídeň. Hakoah byl průkopnickým oddílem, který jako jeden z prvních pořádal světová turné a hrál například v Londýně či New Yorku. Tyto cesty do světa byly později katalyzátorem pro Guttmannovy toulavé boty.

Spojené státy ho zaujaly natolik, že se v roce 1926 přestěhoval za oceán a strávil tam převážnou část své hráčské kariéry. Když zrovna nebyl na fotbalovém hřišti, užíval si plnými doušky života ve velkoměstě, jež nikdy nespí. Léta plná večírků, mejdanů a požitkářského životního stylu skončila v roce 1929 po krachu na Wall Street. Guttmann přišel o většinu svého jmění, přesto zůstal v New Yorku ještě tři léta. Když v roce 1932 krachla i americká fotbalová liga, vrátil se do Evropy.

Guttmannův styl hry, jemuž lidé na tribunách nadšeně tleskali, býval popisován jako ladný a elegantní. Není pochyb, že se na něm podepsaly jeho taneční kořeny. Když v roce 1933 definitivně ukončil hráčskou kariéru v Hakoahu Vídeň, bylo mu 34 let a okamžitě se vydal na trenérskou dráhu. Začal v klubu, kde skončil jako hráč.

První úspěchy

Po dvou letech ve Vídni vyrazil na svou první zahraniční misi do Nizozemí. V celku Enschede si vymínil do smlouvy dodatek, že dostane tučný finanční bonus, pokud s týmem vyhraje mistrovský titul. Šéf klubu věděl, že by ho to zruinovalo, ale protože mančaft bojoval o udržení, s lehkým srdcem podepsal. Jenže Guttmann se ve své první sezoně bez problémů vyhnul sestupu, vyhrál Eerste Klasse East a kvalifikoval se do play-off, kde se hrálo o mistrovskou trofej. Nakonec skončil třetí jen dva body za vítězným Feyenoordem Rotterdam. Předseda klubu tak nakonec nemusel spáchat sebevraždu…

V roce 1938 následoval návrat do Maďarska, kde vedl jednu sezonu Újpest Budapešť. Mužstvo vyhrálo domácí titul a k tomu zvítězilo i v Mitropa Cupu, tedy v evropské klubové soutěži, která se hrála až do roku 1992.

(Po)válečné roky

Když vypukla druhá světová válka, Guttmann musel uprchnout z Maďarska. Dostal se do Švýcarska, kde žil v internačním táboře. Měl štěstí, protože většina jeho rodiny zemřela v nacistických lágrech. Přesné informace o svém strastiplném útěku z vlasti nikdy neprozradil. Na otázky odpovídal stručně a vždycky stejně: „Bůh mi pomohl.“

Po válce se Guttmann rychle vrátil k fotbalu. Trenérskou kariéru restartoval v klubu Vasas, kde si vymínil, aby mu mzda byla vyplácena kvůli poválečnému nedostatku potravin v naturáliích – konkrétně v zelenině.

Další rok koučoval v Bukurešti a rok nato vedl v maďarské lize Újpest a posléze Kispest (dnes Honvéd Budapešť), kde měl k dispozici čtyři legendární fotbalisty, kteří se v padesátých letech stali páteří maďarského týmu, jenž naháněl strach celému světu. Byli to Sándor Kocsis, József Bozsik, Zoltán Czibor a Ferenc Puskás.

V týmu však nebyla dobrá atmosféra a napětí vygradovalo v zápase s Gyorem. Guttmann byl tak nespokojený s výkonem obránce Mihali Patyie, že ho o přestávce nechal v šatně a poslal do druhé půle jen deset hráčů. Za spoluhráče se však postavil zbytek týmu pod vedením Puskáse a odmítl bez Patyie nastoupit. Po utkání sedl Guttmann na tramvaj a do klubu už se nevrátil.

Italská mise

Následovalo italské angažmá. Tehdy to nebyla pro maďarské hráče a trenéry nijak výjimečná destinace a tak Guttmann zamířil do Padovy a posléze do Triestiny, kde studoval italské pojetí fotbalu.

Severská elita! 5 nejlepších Skandinávců ve fotbalové historii

Drahomír Kvasnička

Fotbal

Také na San Siru měl Guttmann problémy s vedením klubu. Angažmá skončilo vyhazovem, který okomentoval nezapomenutelnou větou: „Dostal jsem padáka, i když nejsem zločinec ani homosexuál. Sbohem.“ Od té doby měl v každé další smlouvě klauzuli, že nesmí být propuštěn, pokud bude jeho tým figurovat v horní polovině tabulky.

Honvéd dobývá svět

Po jedné sezoně ve Vicenze se vrátil Guttmann zpátky do Honvédu Budapešť, kde se opět sešel s jádrem reprezentačního týmu ve složení Ferenc Puskás, Zoltán Czibor, Sándor Kocsis, József Bozsik, László Budai, Gyula Lóránt a Gyula Grosics

V roce 1956 se Honvéd kvalifikoval do Evropského poháru, kde v prvním kole narazil na Athletic Bilbao. V úvodním zápase ve Španělsku prohrál 2:3, ale ještě před odvetným utkáním na domácí půdě vypukla v Maďarsku revoluce a do země vjely sovětské tanky. Střetnutí se proto hrálo na neutrální půdě v Bruselu. Maďarům se naneštěstí zranil gólman Lajos Farago a protože neměli náhradu, brankářské rukavice navlékl útočník Zoltán Czibor. Utkání skončilo remízou 3:3 a dál šlo Bilbao.

Po zápase nastalo dilema, zda se má tým vrátit zpátky do okupované vlasti. Nakonec Honvéd vyrazil na světové turné po Itálii, Portugalsku a Španělsku.

Mezi nejpozoruhodnější zápasy patřila remíza 5:5 s Realem Madrid a vítězství 4:3 nad Barcelonou. Honvéd odmítl nabídku z Mexika na politický azyl a možnost hrát tamní nejvyšší soutěž, místo toho přijal pozvání na turnaj do Brazílie. Posléze FIFA označila mužstvo za ilegální a zakázala mu používat název Honvéd.

Portugalsko, země zaslíbená

Po návratu do Evropy se hráči rozešli. Někteří, včetně Bozsika, Budaie, Loranta a Grocicse se vrátili do Maďarska, jiní – například Czibor, Kocsis a Puskás - si našli angažmá v evropských klubech. Czibor a Kocsis se upsali Barceloně, Puskás Realu Madrid.

Trenér Guttmann zůstal v Jižní Americe, kde vyhrál v sezoně 1957/58 brazilskou ligu se Sao Paulem, které hrálo v průkopnickém rozestavení 4-2-4. Navzdory úspěchu zamířil po roce zpátky na starý kontinent, kde se ujal portugalského Porta v době, kdy ztrácelo na největšího soupeře Benfiku Lisabon pět bodů. Pod vedením nového kouče smazal tým manko a nakonec vyhrál titul.

I přes nepopiratelné úspěchy v Maďarsku či v Brazílii se právě Portugalsko stalo pro Guttmanna osudovou fotbalovou zemí. Po triumfu s Portem přišla nabídka od konkurenční Benfiky. Kývl na ni, pak okamžitě vyhodil z týmu dvě desítky hráčů a nahradil je dorostenci.

Poslední díl skládačky zapadl na své místo, když v místním holičství potkal bývalého hráče, v té době skauta, Josého Carlose Bauera, který mu během rozhovoru řekl o úžasném teenagerovi z Mosambiku. Jmenoval se Eusébio da Silva Perreira, známý jednoduše jako Eusébio. Guttmann ihned odletěl do Mosambiku, kde hodlal rovnou podepsat smlouvu.

Naneštěstí pro Benfiku mateřský klub Sporting Clube de Lourenco Marques odmítl Eusebia pustit do Portugalska. Vypukly ostré spory mezi funkcionáři a Eusebio se kvůli možnému únosu musel skrývat dva týdny v hotelu Algarve. Nakonec 17. prosince 1960 dorazil do Lisabonu.

Zrození legendy

Guttmann měl v té chvíli k dispozici mužstvo plné hráčů z mládežnického týmu a jednoho neznámého teenagera z afrického venkova. Můžeme jenom spekulovat o tom, co si tenkrát fanoušci Benfiky o strategii maďarského kouče mysleli, ale nejspíš to nebylo nic lichotivého.

Jenže Guttmann stvořil zázrak a uplácal dohromady jeden z nejskvostnějších celků všech dob. Černý panter Eusébio a Mario Coluna tvořili jednu z nejlepších ofenzivních dvojic všech dob. Hráči vzali za svou filozofii trenéra, který rád říkal: „Nikdy mi nevadí, když dá soupeř gól, protože my jich můžeme dát ještě víc.“

V letech 1960 a 1961 přivedl Benfiku k mistrovskému titulu, o rok později vybojoval portugalský Pohár a v sezonách 1960/61 a 1961/62 vyhráli Guttmannovi hoši Pohár mistrů evropských zemí (předchůdce Ligy mistrů). Ve finále postupně vyřídili Barcelonu (3:2) a Real Madrid (5:3).

Jelikož se tak stalo v době, kdy Bílý balet zcela dominoval fotbalovému světu, bylo vítězství talentovaného týmu o to víc ohromující. Na konci zápasu podal Puskás svůj dres mladému Eusébiovi. V tomto gestu mnozí viděli konec jedné éry a začátek epochy, jíž bude vládnout Benfica.

Prokletý klub

Po druhém triumfu v pohárové Evropě Guttmann celkem logicky a pochopitelně požádal vedení klubu o zvýšení platu. Za co jiného už by si vyšší gáži zasloužil? Dostal však pořádnou facku. Vedení Benfiky se ohánělo smlouvou, v níž prý není o navýšení mzdy v případě úspěchů ani řádka.

Guttmann byl vzteky bez sebe a slyšení ukončil tím, že práskl dveřmi. Ještě předtím (prý) pronesl slova, která straší fanoušky portugalského klubu dodnes: „Ode dneška nevyhraje Benfica sto let žádný evropský pohár.“

Jeho odchod byl ranou. Vždyť to vypadalo, že spolu s Eusébiem a spol. napsali teprve první kapitolu velkolepé ságy o dominanci Benfiky ve fotbalovém světě. Další už neměli možnost přidat. Historie světového fotbalu mohla vypadat trochu jinak…

Nespokojený kočovník

Od té doby už Guttmann nikde nenašel klid a kočoval po celé planetě. Následovala nabídka z třetiligového anglického Port Vale, kterou však odmítl a zamířil opět do Jižní Ameriky, kde dovedl k titulu uruguayský Peňarol.

Po roce už byl zase zpátky v Evropě. Vedl rakouský národní tým, pak se nakratičko ještě jednou mihl v Benfice, koučoval švýcarský Servete Ženeva, řecký Panathinaikos, Austrii Vídeň a tečku za trenérskou kariérou udělal v zemi, kde dosáhl největších úspěchů. V roce 1973 se vrátil do Porta, které chvatně opustil v létě roku 1959.

(Polo)zapomenutý průkopník

Béla Guttmann zemřel 28. srpna 1981 ve věku 82 let. Historici a experti dnes tvrdí, že jeho výstřední chování a nezvykle přímé jednání s lidmi často zastiňovalo jeho trenérské kvality.

Guttmann začal prosazovat nové tréninkové metody, vypiloval taktiku a souhru týmu tak, že ve své době neměl konkurenci. Když učil hrát před lety Pep Guardiola Barcelonu tiki-taka stylem, kterým dobývala svět, našel kořeny v maďarském fotbale, jež sahají až ke Guttmannovi. Úspěchy mnoha dalších týmů v historii vycházely z inovací, které do fotbalu vnesl maďarský génius.

V současnosti není dominantní trenér ničím mimořádným. Byl tu Ferguson, je tu Mourinho a řada dalších, před příchodem Guttmanna však bylo podobné vystupování neslýchané. Při popisu Bély Guttmanna lze použít spoustu adjektiv: „charismatický, excentrický, vyvolený, výstřední, drzý, egoistický, průkopnický, vizionářský, nestálý, dobrodružný, geniální…“ Všechny vystihují v celé šíři osobnost jednoho z největších (polo)zapomenutých průkopníků světového fotbalu.

Ale i kdyby na Guttmanna celý svět zapomněl, v Benfice jeho jméno nejspíš nezapomenou ještě dalších 40 let, kdy podle kletby bude klub čekat na nějaký triumf v pohárové Evropě. Během těch předchozích 60 roků prohrálo mužstvo osm finálových zápasů. Naposled před osmi lety na penalty se španělskou Sevillou. Ani Eusébiovy slzy nad Guttmannovým hrobem prokletí zlomit nedokázaly…