Srovnání Gerda Müllera a Roberta Boninsegny, který letos v listopadu oslaví 80. narozeniny, je namístě. Oba patřili mezi nejlepší útočníky své doby, oba disponovali smrtícím brankovým instinktem a neuvěřitelným čichem na místo, odkud pak dokázali skórovat. Zatímco Müller se stal nezapomenutelnou legendou, jeho italský vrstevník upadl (téměř) v zapomnění. Vlastně se není ani čemu divit, protože to byl hráč, který byl během celé kariéry soustavně (a neoprávněně) podceňován…
Respektovaný, ale nemilovaný
Boninsegna byl hbitým a elegantním forvardem, který navzdory 178 výškovým centimetrům býval skvělým hlavičkářem. Byl do jisté míry předobrazem současného moderního hráče. Býval nesmírně obratným a vytrvalým atletem, který dokázal hrát fyzicky, v jeho rejstříku však nechyběla vytrvalost ani dynamika a nepostrádal špičkové technické kvality. Přezdívku Bonimba dostal od slavného italského sportovního novináře Gianniho Brery právě pro své skvělé hlavičkářské exhibice.
Ačkoli patřil k absolutní ofenzivní elitě své epochy a býval respektovaným hráčem, nikdy nepovýšil o stupínek výš a nestal se „milovaným“. Přece jen nebyl tak silným fotbalistou jako jeho reprezentační parťák Luigi Riva, ani tak elegantní jako Pierino Prati nebo Pietro Anastasi. Jenže nikdo z nich nenastřílel v Serii A během kariéry tolik branek jako právě Boninsegna. A nikdo z nich neskóroval stejně jako on ve finále mistrovství světa. Ne náhodou experti tvrdí, že patřil k nejefektivnějším útočníkům 60. a 70. let minulého století.
Začátky v Serii A
Jako mladík na začátku 60. let začínal v Interu Milán, ale záhy odešel do Serie B, kde strávil dvě sezony. Do nejvyšší soutěže nakoukl poprvé v 21 letech – v sezoně 1965/66 hájil barvy celku Varese a v 28 zápasech nastřílel pět branek. Pak následovaly tři sezony v Cagliari, kde po boku Luigiho Rivy vyrostl v jednoho z nejlepších forvardů na Apeninském poloostrově a společně byli nejobávanější ofenzivní dvojicí v lize.
Boninsegna si s Rivou na hřišti dokázal vyhovět, přestože byl každý z nich úplně jinou osobností. Riva dosáhl v Cagliari málem božského statusu a každý, kdo s ním hrál, se mu musel přizpůsobit. Byl to fotbalový džentlmen a vzor fair-play. Naopak Boninsegna byl mix flegmatika a mazaného pouličního rváče, který se nebál získat výhodu i nečestným způsobem.
V létě roku 1969 se však duo rozpadlo, protože Boninsegna zamířil do Interu, který zaplatil za tehdy pětadvacetiletého forvarda pořádný balík peněz. Cagliari obdrželo částku kolem 200 tisíc liber, což byl v té době nejdražší přestup v historii italské soutěže. Navíc poslal Inter na Sardinii ještě tři další hráče. Dva z nich – Angelo Domenghini a Sergio Gori si s Bonimbem zahráli o rok později v národním týmu na mistrovství světa.
Slavné chvíle na mistrovství světa
Jeho reprezentační kariéra není nijak bohatá. V dresu Squadry Azzury odehrál jen 22 zápasů, ve kterých nastřílel devět gólů. Za menší vytížeností stály vlažné vztahy s trenérem Ferrucciem Valcareggim a fenomenální forma Pietra Anastasiho. Útočník Juventusu byl také první volbou pro šampionát v Mexiku v roce 1970, ale problémy se žaludkem ho den před startem turnaje vyřadily ze hry. Na jeho místo byl povolán právě Boninsegna.
Jeho největší chvíle na mezinárodní scéně přišla v semifinálovém utkání proti Západnímu Německu. Beninsigna otevřel v šesté minutě skóre a nakonec se podílel na výhře 4:3 v prodloužení a postupu do finále, kde byl nakonec jediným italským fotbalistou, který dokázal skórovat do sítě Brazílie. Ani jeho výkony na šampionátu však nepřesvědčily kouče reprezentace, aby mu dával v dalších letech víc šancí.
Dávej mi ten balon, proboha!
Ale zpět na klubou scénu. V Interu Milán strávil Bonimba sedm - z větší časti - „frustrujících“ let. I když byl stále plodným střelcem, neměl štěstí na konkurenceschopné mužstvo. Na San Siru zvládl vybojovat jen jediný mistrovský titul v sezoně 1970/71. Mančaft k němu dotáhl 24 brankami, které zvládl nasázet v 28 ligových zápasech. I v dalším ročníku Serie A se stal nejlepším střelcem soutěže, když dal 22 gólů.
Milánský klub nedokázal nikdy postavit kolem svého elitního kanonýra mančaft, který by dosáhl na další titul a v létě roku 1976 vyměnil Boninsegnu za o pět let mladšího Pietra Anastasiho s Juventusem Turín. Potíž byla v tom, že tehdy dvaatřicetiletého „veterána“ hráči Staré dámy ignorovali a téměř mu nepřihrávali. Když v jednom z přípravných zápasů marně pobíhal po hřišti a čekal na nahrávku, ruply mu nervy, rozběhl se k obránci, chytil ho za dres a křičel na něho: „Podívej se, máme stejné triko. Tak mi to dávej! Dávej mi ten balon, proboha!“ Ohromený Gaetano Spirea jen přikývl, že rozumí.
Po incidentu se situace zlepšila a na konci první sezony v Turíně byl Boninsegna s deseti góly nejlepším střelcem týmu a podruhé v kariéře slavil mistrovský titul. Kromě toho se výrazně podílel na triumfu Staré dámy v Poháru UEFA. Stejný počet branek nastřílel i v následující sezoně a opět pomohl mužstvu k vítězství v Serii A.
Třetí sezonu v Juventusu už většinou trávil na lavičce. Bylo mu pětatřicet let a dobře věděl, že jeho kariéra spěje rychle ke konci. Ročník 1979/80 byl jeho posledním v profesionálním fotbale. Odehrál jej v Serii B v barvách Verony.
Číhající jedovatý had
Roberto Boninsegna se rozloučil s fotbalem v 36 letech a podle počtu trofejí, které získal, by asi málokdo řekl, že šlo o výjimečného fotbalistu. Ale to je jen statistika, která nemá v jeho případě příliš velkou vypovídací hodnotu.
Italský fotbal byl v 60. a 70. letech specifický, postavený na propracované defenzívě, a pro každého útočníka bylo nesmírně složité se v tomto herním systému prosadit. Byli to osamělí a soběstační lovci míčů, kteří při ojedinělých šancích ze sebe museli vymáčknout veškeré schopnosti, aby skórovali. A nejnebezpečnějším mužem na italských trávnících té doby byl právě Boninsegna – jedovatý had číhající ve vysoké trávě a připravený potrestat obránce, který by na okamžik polevil v pozornosti.
Vášeň a emoce
Stejně výbušný jako v herním projevu byl i v kontaktech s protihráči. V Itálii se ještě dnes vzpomíná na jeho konflikty s Robertem Rosatem či anglickým gólmanem Manchesteru City Joem Corriganem. Nezapomenutelný je jeho incident s Romeem Benettim, který byl nechvalně proslulý jako „řezník“ italské ligy. Poté, co od něho během milánského derby schytal Boninsegna pár kopanců a úderů, honil ho po hřišti, aby mu oplatil stejnou mincí.
Roberto Boninsegna
Narozen: 13. listopadu 1943
Kluby v Serii A: Cagliari, Inter Milán, Juventus Turín
Klubová bilance v Serii A: 375 zápasů, 173 gólů
Reprezentační bilance: 22 zápasů, 9 gólů
Trofeje: 3 x vítěz Serie A, vítěz Poháru UEFA,
vítěz italského poháru Coppa Italia, vicemistr světa,
2 x nejlepší střelec Serie A
Bylo-li možné získat jakoukoli výhodu nad soupeřem a naskytla se k tomu příležitost, Bonimba věděl, jak na to. Když ho v utkání Poháru mistrů evropských zemí v sezoně 1971/72 na hřišti Mönchengladbachu trefila plechovka Coca-Coly hozená z hlediště, tvrdil, že utrpěl vážné zranění hlavy a italský klub si vyžádal náhradní střetnutí. Další nefér akci předvedl v roce 1973 v zápase proti Laziu Řím, když fauloval brankáře a z výhody vytěžil gól, který rozhodčí i přes zuřivé protesty domácích uznal.
Nakonec by ale měl být Boninsegna vzpomínán jako kreativní fotbalista a brilantní kanonýr. Během profesionální kariéry nastřílel téměř dvě stovky branek a kdyby válel v jiné než italské lize, mohlo jich být ještě mnohem víc. Bůhví, jak by si Bonimba vedl, kdyby hrál například v německé Bundeslize a mohl se přímo měřit s Gerdem Müllerem…