Je to nepsané pravidlo a týká se světa fotbalového i hokejového. Těsně před uzávěrkou přestupů ještě rychle mění dres desítky hráčů. V zámořské NHL se čas od času podaří manažerům udělat na poslední chvíli skvělý obchod.
Pojďme se ohlédnout do minulosti za přestupy v NHL, které se báječně zhodnotily. V následujících kapitolách najdete deset nejlepších a nejpovedenějších trejdů v NHL (z pohledu „nakupující“ strany), které byly upečeny na poslední chvíli.
Pokračování 2 / 11
Marián Gáborík - Los Angeles Kings (2014)
Slovenský útočník Marián Gáborík se po přestupu z Columbusu do Los Angeles výrazně zasloužil o to, že Kings po dvou letech zvedli v roce 2014 opět nad hlavu Stanley Cup. (Foto: Profimedia.cz)
Po skončení sezony 2013/14 se museli skauti a manažeři Los Angeles Kings plácat spokojeně po ramenou, protože se jim povedl báječný trejd. Z Columbusu získali za Matta Frattina a výběr v draftu slovenského útočníka Mariána Gáboríka, který se výrazně zasloužil o to, že Kings po dvou letech vybojovali Stanley Cup.
Velkou část zmíněného ročníku Marián Gáborík v Columbusu promarodil kvůli potížím s kolenem a klíční kostí. Za Blue Jackets odehrál jen 22 zápasů a klub ho vytrejdoval do Los Angeles. Nic lepšího se však šikovnému útočníkovi asi nemohlo přihodit.
Gáborík se stal okamžitě po přestupu do Kalifornie jednou z největších hvězd Kings. Do konce základní části stačil nasbírat v 19 zápasech 16 bodů (5+11) a ve vyřazovacích bojích se stal doslova fantomem. V 26 duelech si připsal do statistik 22 bodů za 14 branek a osm asistencí.
Pokračování 3 / 11
James Neal a Matt Niskanen – Pittsburgh Penguins (2011)
James Neal a Matt Niskanen slaví gól v síti Calgary Flames. Do Pittsburghu přišli v roce 2011 z Dallasu. (Foto: Profimedia.cz)
Pittsburgh jako by v roce 2011 vyhrál v loterii. Klub získal z Dallasu výměnou za obránce Alexe Golikoskiho dva hráče – Jamese Neala a Matta Niskanena. Oba rychle zapadli do týmu a stali se takřka nepostradatelnými.
Dallas tehdy nevyměnil dva hráče za jednoho jen tak zbůhdarma. Klub měl finanční potíže a potřeboval ušetřit na platech. Zatímco Neal přestupoval jako respektovaný útočník, obránce Niskanen nijak nezářili – spíše naopak. V 45 zápasech před trejdem posbíral pouze šest asistencí.
Neal během tří následujících kompletních sezon v Pittsburghu zaznamenal ve 179 zápasech základní části 178 bodů za 88 branek a 90 asistencí. Z Niskanena se stal jeden z nejspolehlivějších beků v celé soutěži. I když oba borci v roce 2014 Pittsburgh opustili, určitě se Tučňákům vyplatili.
Pokračování 4 / 11
Marián Hossa a Pascal Dupuis – Pittsburgh Penguins (2008)
Marián Hossa a Pascal Dupuis slaví branku ve třetím semifinálovém utkání Východní konference proti New Yorku Rangers v roce 2008. (Foto: Profimedia.cz)
Na jaře roku 2008 proběhla velká hráčská výměna mezi Pittsburghem a Atlantou. Figurovalo v ní pět hráčů. Z celku Tučňáků putovala do týmu Trashers trojice Coltby Armstrong, Erik Christensen a Angelo Esposito, opačným směrem zamířilo duo Marián Hossa a Pascal Dupuis.
Hossa byl tehdy nejzářivější hvězdou Atlanty, která už ale před koncem přestupního termínu neměla šanci na postup do play-off. Slovenský forvard dal v klubu jasně na srozuměnou, že po skončení sezony nehodlá prodloužit smlouvu a stane se volným agentem. Trashers potřebovali do mužstva pár mladých talentů a Pittburgh přišel s nejlepší nabídkou.
Armstrong, Christensen i Esposito byli považovaní za perspektivní hokejisty a řada expertů tehdy tvrdila, že Pittburgh Hossu s Dupuisem přeplatil. Nakonec bylo všechno naopak.
Oba noví hráči – a především Hossa – pomohli Pittsburghu do finále Stanley Cupu. V něm nakonec podlehl tým Detroitu 2:4 na zápasy, ale vytrejdovaní borci pomohli nastartovat novou éru Penguins. Zatímco slovenská superstar po sezoně zamířila do Detroitu, z Dupuise se stala opora Tučňáků a jeden z nejvšestrannějších útočníků v NHL.
Pokračování 5 / 11
Ray Bourque – Colorado Avalanche (2000)
Legenda Bostonu Ray Bourque se v dresu Bruins Stanley Cupu nedočkal. Za úspěchem musel odejít do Colorada. (Foto: Profimedia.cz)
Za tři hokejisty vyexpedované do Bostonu – Briana Rolstona, Martina Greniera a Samiho Pahlssona - dostalo v roce 2000 Colorado dva ostřílené veterány. V týmu se objevil obránce Ray Bourque a útočník Dave Andreychuk.
Ray Bourque je dodnes považován za jednoho z nejlepších beků v historii NHL. Od roku 1979 až do roku 2000 byl věrný Bostonu, ale ani jedenkrát se nedočkal Stanley Cupu. Výměna do Colorada měla být pro devětatřicetiletého matadora poslední šancí, jak dostat na pohár svoje jméno.
Bourque měl v Bostonu smlouvu jen do konce sezony a protože Bruins potřebovali omladit mužstvo, přistoupili na trejd s Coloradem. Bourque se sice bezprostředně po přestupu k Lavinám ještě ze zisku Stanley Cupu neradoval, ale nechal se přesvědčit, aby odehrál ještě jednu sezonu, v níž se mu jeho celoživotní sen nakonec splnil.
Ani ve 40 letech nebyl v týmu pouze do počtu – v 80 zápasech nasbíral 59 bodů. Hráči Colorada se po zisku nejcennější trofeje netajili tím, že právě Bourque a jeho vášnivá touha po poháru pro ně byla největší inspirací. Ostřílený veterán strávil v každém z 21 utkání play-off na ledě kolem 30 minut.
Pokračování 6 / 11
Larry Murphy – Detroit Red Wings (1997)
Obránce Larry Murphy dnes už obléká dres Detroitu jen kvůli exhibičním či charitativním zápasům. (Foto: Profimedia.cz)
Detroit získal na poslední chvíli před uzavřením přestupního termínu v roce 1997 kanadského obránce Larryho Murphyho a pro Rudá křídla to byl zatraceně dobrý kauf. I díky šestatřicetiletému veteránovi se týmu podařilo o pár měsíců později vybojovat Stanley Cup a o rok později jej získat znovu.
Pikantní na trejdu Murphyho do Detroitu je fakt, že část mzdy ve zbytku sezony i v té následují mu nadále platilo Toronto, kde byl až do přestupu nejdražším hráčem týmu. To byl nakonec také důvod, proč z něj odešel. Během dvou sezon nasbíral v dresu Maple Leafs ve 151 zápasech rovných 100 bodů - bylo to téměř třikrát tolik, než měl na kontě druhý nejlepší bek týmu Dave Ellett, ale protože se mužstvu nedařilo, stal se Murphy obětním beránkem.
Murphy byl v prvních sezonách v Detroitu suverénně nejlepším hráčem týmu v +/- bodování. V 312 zápasech v dresu Red Wings nasbíral 171 bodů a v roce 2004 byl uveden do Síně slávy.
Pokračování 7 / 11
Mark Näslund – Vancouver Canucks (1996)
Mark Näslund doplatil v Pittsburghu na přetlak kvalitních útočníků v kádru. Ve Vancouveru jeho potenciálu dovedli využít. (Foto: Jim Brasset - CC BY-SA 2.0)
Švédské křídlo Marka Näslunda získal Vancouver v roce 1996 z Pittsburghu výměnou za Aleka Stojanova, který byl sedmičkou draftu o pět let dříve. Näslund byl ve stejném roce draftován jako šestnáctý hráč. Výkonnost obou hokejistů však byla naprosto rozdílná.
Téměř dvoumetrový Stojanov přestupoval z Vancouveru do Pittsburghu jako rváč, který v 58 zápasech sezony zaznamenal jediný bod za asistenci a nasbíral 123 trestných minut, Näslund mířil do kanadského klubu jako vytříbený technik s bilancí 52 bodů v 66 zápasech v dresu Penguins.
Proč vůbec k této výměně došlo? Pittsburgh měl v té době hodně šikovných ofenzivních hráčů jako Jaromíra Jágra, Maria Lemieuxe, Rona Francise, Petra Nedvěda nebo Tomase Sandströma, proto dvaadvacetiletý Näslund nedostával na ledě tolik prostoru, kolik by si jeho talent zasloužil. Pittsburgh však potřeboval svoje superhvězdy chránit a Stojanov byl na to ideálním borcem.
Zatímco však Stojanov odehrál v Pittsburghu jen necelé dvě sezony, Näslund strávil ve Vancouveru dalších deset let, přičemž sedmkrát byl nejproduktivnějším hráčem týmu. Dosud je s 346 góly historicky druhým nejlepším střelcem Canucks a se 756 body je třetí v klubové tabulce produktivity.
Pokračování 8 / 11
Brian Noonan a Stephane Matteau – New York Rangers (1994)
Legenda New Yorku Rangers Stephane Matteau pózuje před Madison Square Garden před fotoaparáty fanoušků. (Foto: Profimedia.cz)
Tony Amonte putoval do Chicaga a za něj získali newyorští Rangers na jaře roku 1994 dvojici Brian Noonan, Stephane Matteau. To byl jeden z obchodů se třemi různými kluby, které Jezdci tehdy uskutečnili. Zcela jistě byl tím nejpodařenějším.
Rangers byli v době trejdu nejlepším týmem v NHL, ale před blížícím se play-off potřebovali vytvořit mužstvo, které by mělo šanci vyhrát Stanley Cup. Trenér Mike Keenan hodně stál o urostlého útočníka Matteaua, který byl klíčovým hráčem Chicaga.
Matteau spolu s Noonanem do týmu skvěle zapadli a pomohli pro Rangers vybojovat ještě v téže sezoně po 54 letech čekání nejcennější trofej. Od té doby klub tento úspěch nezopakoval a na Stanley Cup čeká přes 20 let. Na trejdu vydělalo i Chicago – Tony Amonte se stal superhvězdou Blackhawks.
Pokračování 9 / 11
Ron Francis a Ulf Samuelsson – Pittsburgh Penguins (1991)
V NHL nehrálo mnoho lepších hokejistů než byl Ron Francis. Nejlepší sezony prožil po přestupu do Pittsburghu. (Foto: Profimedia.cz)
Šest hráčů bylo zapojeno v obchodu mezi Pittsburghem a Hartfordem v roce 1991. Penguins získali trojici Ron Francis, Ulf Samuelsson a Grant Jennings, do Hartfordu putovali John Cullen, Zarley Zalapski a Jeff Parker.
Ron Francis byl v Hartfordu superhvězdou a prvním hráčem klubu, který v jedné sezoně nasbíral víc než sto kanadských bodů, ale v roce 1991 se sedmadvacetiletý borec rozhádal s vedením, byl zbaven funkce kapitána, upadl v nemilost a posléze byl vyměněn do Pittsburghu. Nic lepšího se mu asi nemohlo stát.
Jako pěkný bonus dostali Tučňáci švédského obránce Ulfa Samuelssona, který byl v Hartfordu nespokojený a toužil po návratu do vlasti. Oba hráči se v letech 1991 a 1992 zásadní měrou zasloužili o zisk dvou Stanley Cupů.
Francis strávil v Pittsburghu ještě dalších sedm skvělých sezon, v nichž zvládl odehrát 553 zápasů a nasbíral 613 kanadských bodů. Samuelsson prožil v klubu čtyři roky a v každém z nich patřil mezi nejlepší obránce v NHL.
Pokračování 10 / 11
Brett Hull – St. Louis Blues (1988)
Brett Hull v dresu St. Louis Blues. Statistiky, které za sebou v klubu zanechal, těžko někdo hned tak překoná. (Foto: Profimedia.cz)
Bretta, syna slavného Bobbyho Hulla, si vybralo Calgary v roce 1984 až jako 117. hráče v draftu. O čtyři roky později, kdy se z něho stával jeden z nejskvělejších střelců v historii NHL, se ho Plameny zbrkle zbavily. Spolu se Stevem Bozekem ho poslaly do St. Louis výměnou za Ricka Wamsleyho a Roba Ramage.
V Calgary tehdy potřebovali kvalitního brankáře a vyhlédli si Wamsleyho ze St. Louis. Blues zase chtěli posílit ofenzívu a přestože o Hullovi kolovaly zvěsti, že nemá potřebnou disciplínu a morálku, riskli to a vlasatého forvarda získali do týmu. Určitě toho nikdy nelitovali.
Hull se v letech 1989 až 1992 dostal v základní části soutěže třikrát přes metu sedmdesáti nastřílených branek. V sezoně 1990/91 dal neuvěřitelných 86 gólů v základní části a 11 v play-off. To je dodnes rekord NHL pro pravé křídlo. Pouze Wayne Gretzky dokázal v jedné sezoně nasázet víc branek.
Pokračování 11 / 11
Butch Goring – New York Islanders (1980)
Když k mladým talentům přidali v New Yorku Islanders zkušeného Butche Goringa, stvořili téměř neporazitelný tým.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století měli newyorští Ostrované mladý a perspektivní tým, v němž ale chyběl nějaký zkušený hráč s nadstandardní výkonností. Tento problém vyřešil trejd s Los Angeles. Na západ USA putovali z východního pobřeží Dave Lewis a Billy Harris, opačným směrem zamířil Butch Goring.
Goring přicházel do New Yorku jako třicetiletý borec s pověstí tvrdého pracanta a vysoce produktivního útočníka. V dresu Kings odehrál během jedenácti sezon 736 zápasů, v nichž nasbíral 659 bodů a dodnes je v klubových statistikách sedmým nejproduktivnějším hráčem. V novém týmu byl třetím nejstarším hokejistou.
Jeho zkušenosti a poctivá dřina pro mančaft přinesly ovoce v podobě čtyř Stanley Cupů. Goring byl přesně tím dílkem, který zapadl do skvěle poskládaného týmu Islanders. V prvních dvou sezonách nasbíral v 39 zápasech play-off 39 kanadských bodů, v dalších dvou sezonách si ve stejném počtu utkání vyřazovací části připsal do statistik 23 bodů.