Středeční noc patřila oslavám fanoušků Eintrachtu Frankfurt. Německý celek vyhrál díky úspěšnému penaltovému rozstřelu po 42 letech Evropskou ligu (předtím to byl v roce 1980 Pohár UEFA). Mezi smutnícími hráči na straně poražených byl také brankář Allan McGregor, který se stal teprve třetím gólmanem v historii kontinentálních soutěží, který odchytal finále ve věku nad 40 let. V následujících kapitolách najdete všechny tři borce včetně podrobností, jak rozhodující utkání o cennou trofej zvládli.
Pokračování 2 / 4
3. Allan McGregor (Glasgow Rangers) – finále Evropské ligy 2021/22 (40 let, 3 měsíce, 17 dní)
Brankář Allan McGregor odstartoval profesionální kariéru v roce 2001 v barvách klubu, kde ji také končí – v Rangers. S glasgowským celkem vyhrál čtyřikrát skotskou ligu, třikrát tamní pohárovou soutěž a pětkrát zvedl nad hlavu Ligový pohár. Ve středu večer v Seville mohl k těmto trofejím přidat jednu ještě cennější – pohár pro vítěze Evropské ligy.
Ve finále této soutěže si zahrál už v roce 2008, taktéž jako hráč Rangers, ale tehdy na stadionu Manchesteru City podlehl jeho celek Zenitu Petrohrad 0:2. O 14 let později měl nakročeno s týmem k úspěchu, protože mužstvo vedlo na začátku druhého poločasu 1:0. Neuplynula ale ani čtvrthodina a Frankfurt srovnal na 1:1. Tento stav vydržel nejen do konce řádné hrací doby, ale také po prodloužení, takže o vítězi rozhodovaly penalty. V loterii pokutových kopů byli nakonec šťastnější hráči Eintrachtu, kteří zvítězili 5:4, díky jediné chycené penaltě, kterou čapnul Aaronu Ramseymu německý gólman Kevin Trapp.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 4
2. Edwin van der Sar (Manchester United) – finále Ligy mistrů 2010/11 (40 let, 6 měsíců, 29 dní)
Od chvíle, kdy Manchester United opustil legendární Dán Peter Schmeichel, se v týmu vystřídalo jedenáct gólmanů. V roce 2005 však přišel za dva miliony liber z Fulhamu Nizozemec Edwin van der Sar a rezervoval si místo mezi tyčemi jen pro sebe. Po šesti sezonách na Old Trafford se v roce 2011 loučil holandský brankář jako čtyřicátník a klubová legenda. S Rudými ďábly vyhrál čtyřikrát anglický titul a jednou Ligu mistrů. To se mu podařilo dvakrát v kariéře – poprvé to dokázal v dresu Ajaxu Amsterdam.
Mohl však mít ještě o jeden triumf v milionářské soutěži víc, ale ve finále v roce 2011, po něm se rozloučil s kariérou, nestačili United v londýnském Wembley na Barcelonu, s níž prohráli 1:3. Skóre otevřel ve 27. minutě pravačkou Pedro po nahrávce Xaviho. O pár minut později srovnal Wayne Rooney, ale ve druhé půli rozhodli i vítězství katalánského klubu Lionel Messi a David Villa.
Navzdory porážce v jeho posledním finále však v Holandsku málokdo pochybuje o tom, že je Van der Sar historicky nejlepším brankářem země. Dodnes drží rekord v počtu reprezentačních zápasů bez inkasované branky. Ze 130 utkání, do nichž nastoupil, to zvládl v 71 případech. V letech 2008 až 2009 překonal rekord Petra Čecha v počtu minut bez obdržené branky v ligových zápasech. Jeho bezgólová šňůra trvala 1311 minut a dosud ji nikdo v Premier League nepřekonal.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 4
1. Dino Zoff (Juventus Turín) – finále Poháru mistrů evropských zemí 1982/83 (41 let, 2 měsíce, 25 dní)
Kdo někdy viděl chytat Dina Zoffa, musel být ohromen. Určitě patří mezi nejlepší gólmany, jací kdy stáli mezi tyčemi. Má na kontě spoustu rekordů v italském i světovém fotbalu. Například je stále nejstarším hráčem, který vyhrál titul mistra světa. V roce 1982 zvedl nad hlavu nejcennější trofej jako čtyřicetiletý kapitán vítězného týmu na mistrovství světa ve Španělsku.
O rok později mohl nesmírně dlouhou a úspěšnou kariéru vyšperkovat a zakončit triumfem v Poháru mistrů evropských zemí. Ve sbírce měl kromě titulu mistra světa i vítězství na mistrovství Evropy či v Poháru UEFA, ale tato trofej mu chyběla. Ve finále narazil s Juventusem na německý Hamburk. Zápas se hrál na Olympijském stadionu v Athénách před více než 70 tisíci diváky, kteří viděli jedinou branku z kopačky Felixe Magatha. Padla už v osmé minutě a Stará dáma na ni nenašla až do závěrečného hvizdu odpověď.
Zoff byl také deset let pilířem národního celku a ve své době byl pravděpodobně největší italskou fotbalovou hvězdou. Byl sice středně vysoké postavy, ale měl nesmírně rychlé nohy a dokázal se po každém zákroku bleskově vymrštit ze země. Byl to vyrovnaný brankář, který dodával týmu sebevědomí a klid i v těch nejvypjatějších okamžicích zápasu. Vždycky se držel spíše zpátky a své výkony nestavěl na odiv – částečně z vrozené skromnosti, částečně z respektu k soupeři.
Foto: Profimedia.cz