Kdepak obchody, tohle byly „loupeže“. 14 nejhorších (a zároveň nejlepších) trejdů v historii NHL

14. Jean-Sébastian Giguere (trejd do Anaheimu - 9. června 2000)
Konec 90. let ani začátek následující dekády nebyl pro Calgary moc laskavý. Klub si mohl o postupu do play-off nechat jen zdát a manažeři zkoušeli sestavit konkurenceschopný tým i za pomoci nejrůznějších, mnohdy nelogických trejdů. Obětí jednoho z nich se stal i brankář Jean-Sébastian Giguere. Třináctka draftu z roku 1995 odchytala během dvou sezon v dresu Flames pouze 12 utkání a v kanadském klubu zřejmě usoudili, že není perspektivní, a tak budoucího vítěze Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče z bojů o Stanley Cup vyexpedovali do Kalifornie. Z Anaheimu za talentovaného gólmana dostali právo volby ve druhém kole draftu. Plamenům zůstal do branky stárnoucí Mike Vernon a Fred Brathwaite. Tento obchod byl jedním z prvních a nejspíše úplně nejhorším tehdejšího generálního manažera Craiga Buttona. Kromě ocenění pro nejužitečnějšího hráče v play-o

13. Jaromír Jágr (trejd do Washingtonu – 11. července 2001)
V ročníku 2000/01 se vrátil po třech letech do kádru Pittsburghu Mario Lemieux a také díky jeho přítomnosti na ledě posbíral Jaromír Jágr 121 kanadských bodů (52+69). Jenže rtuťovitého českého forvarda to táhlo jinam. Po sezoně byl spolu s obráncem Františkem Kučerou vyměněn do Washingtonu za trojici Kris Beech, Ross Lupaschuk a Michal Sivek. Trio, které Penguins za Jágra s Kučerou získali, nastřílelo pak dohromady v NHL 13 branek, z nichž deset zaznamenal v sezoně 2001/02 Beech. Jágr pak v dalších sezonách ve Washingtonu a New Yorku Rangers posbíral 520 bodů…

12. Roberto Luongo (trejd do Vancouveru – 23. června 2006)
Když generální manažer Dave Nonis „zdědil“ Vancouver Canucks od Briana Burkeho, měl tým zející díru v brance. Nonis změnil osud klubu poté, co upekl velký trejd, v němž figurovalo pět hráčů a jeden výběr v draftu. Na Floridu poslal ostříleného bojovníka Todda Bertuzziho a s ním Alexe Aulda a obránce Bryana Allena, opačným směrem putoval brankář Roberto Luongo, zadák Lukáš Krajíček a výběr v šestém kole draftu. Luongo se stal rychle oporou a jednou z tváří Canucks. V kanadském klubu strávil necelých osm sezon, přičemž šestkrát jej přivedl do play-off a jednou do finále v bojích o Stanley Cup. Bertuzzi na druhé straně neodehrál ani jediný kompletní ročník a než v roce 2015 ukončil kariéru, ještě čtyřikrát v NHL změnil dres.

11. Adam Oates (trejd do St. Louis – 15. června 1989)
Během dlouhé kariéry strávil Adam Oates v St. Louis jen dvě a půl sezony, ale zanechal tam nesmazatelnou stopu. Byl to především on, kdo pomohl katapultovat fenomenální kariéru Bretta Hulla dopředu. Hull i díky Oatesovým asistencím třikrát v řadě pokořil metu 70 nastřílených branek v základní části sezony. Po jeho odchodu do Bostonu už se mu dostat přes tuto hranici nikdy nepodařilo. Oates přišel do St. Louis díky trejdu z Detroitu. Rudá křídla tehdy dostala na oplátku stárnoucího veterána Bernieho Federka a Tonyho McKegneye. Federko odehrál před odchodem do důchodu ve městě automobilů jediný ročník, McKegney zvládl v dresu Detroitu jen něco málo přes tucet zápasů. Spolus Oatesem získali Blusemani ještě matadora Paula Maceana, který odehrál v klubu před odchodem do důchodu ještě dvě podařené sezony.

10. Alexej Jašin (trejd do New Yorku Islanders – 23. června 2001)
V červnu roku 2001 se lidé, zodpovědní za složení týmu v New Yorku Islanders, museli zbláznit. Dopustili totiž, aby z klubu odešel slovenský obr Zdeno Chára. Tehdy čtyřiadvacetiletý bek byl vyměněn do Ottawy spolu s Billem Muckaltem. Současně klub pustil Senátorům výběr v prvním kole draftu. Opačným směrem putoval ruský útočník Alexej Jašin, jenž byl tehdy zkušeným a uznávaným hráčem. Během sedmi sezon, které strávil v kanadském klubu, se pyšnil průměrem téměř jednoho bodu na utkání. Za Ottawu odehrál 504 zápasů a nasbíral 491 bodů. Po trejdu se Chára vyprofiloval v jednoho z nejlepších a nejvytíženějších obránců v NHL, který trávil na ledě v průměru 25 minut za zápas. V Ottawě strávil čtyři sezony, odehrál 299 utkání a připsal si do statistik 146 bodů, pak zamířil do Bostonu, kde pomohl v roce 2011 vybojovat Stanley Cup. Za volbu v&n

9. Mark Messier (trejd do New Yorku Rangers – 4. října 1991)
Pětadvacet sezon v NHL, šest vítězství Stanley Cupu a nespočet individuálních ocenění mluví za vše. Mark Messier jako jediný hráč v historii vyhrál nejcennější pohár jako kapitán dvou různých týmů. Čtyři Stanley Cupy vyhrál po boku Wayna Gretzkyho v Edmontonu, pátý získal s Oiler už po odchodu Gretzkyho do Los Angeles. Z finančních důvodů byl Messier spolu s Jeffem Beukeboomem vyměněni do New Yorku Rangers. Opačným směrem putovali Louie DeBrusk, Bernie Nichols a Steven Rice. Rice strávil v dresu Oilers tři nevýrazné sezony, nic zázračného v kanadském klubu neukázali ani zbylí dva borci. Zato Messier, který odcházel po sezoně, již poznamenalo zranění, se v Madison Square Garden vrátil rychle do skvělé formy a v premiérovém ročníku nasbíral 107 bodů a získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče soutěže. V roce 1994 přivedl Rangers ke Stanley Cu

8. Joe Thornton (trejd do San Jose – 30. listopadu 2005)
Joe Thornton není jen legendou NHL, ale také klubu San Jose Sharks, kde působil od roku 2005, kdy byl do Kalifornie vytrejdován za tři hráče (Marco Sturm, Wayne Primeau Brad Stuart) z Bostonu. Pro Bruins to byl jeden z nejhorších obchodů v dějinách klubu, pro Sharks možná nejlepší. Thornton se totiž stal jedním z nejvlivnějších hráčů v klubové historii. Nikdo nemá na kontě víc plusových bodů než on, ani víc asistencí. Kvůli urostlé postavě a metrákové hmotnosti dostal přezdívku „Jumbo“, která skvěle seděla také k jeho hernímu stylu. Když se rozjel s pukem směrem k brance soupeře, málokdo ho mohl zastavit. Obrovsky silný byl především při hře u mantinelů. Jeho velkou předností byla vyrovnanost výkonů Dlouho jako by na něm přibývající léta téměř nezanechávala stopu.

7. Phil Esposito (trejd do Bostonu – 15. května 1967)
Loupež za bílého dne. I tak by se dala nazvat dohoda mezi Chicagem a Bostonem z roku 1967. Bruins poslali do Chicaga Pita Martina, Jacka Norrise a Gillese Marotteho, opačným směrem putovali Fred Stanfield, Ken Hodge a Phil Esposito. Posledně jmenovaný se stal v novém klubu legendou. Esposito je držitelem prstenu pro vítěze Stanley Cupu z let 1970 a 1972. V dresu Bruins strávil přes osm sezon a byla to jeho nejpovedenější hokejová léta. Během působení v klubu získal také řadu individuálních ocenění – pětkrát vyhrál Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hokejistu NHL a dvakrát Hart Memorial Trophy. Desetkrát si zahrál v Utkání hvězd – v době působení v Bostonu v tomto prestižním klání ani jednou nechyběl. Dres s číslem 7, který oblékal, Bruins vyřadili a vyvěsili pod strop stadionu.

6. Doug Gilmour (trejd do Toronta – 2. ledna 1992)
Na začátku roku 1992 se uskutečnil obchod mezi dvěma kanadskými kluby. Calgary Flames tehdy pustili osmadvacetiletého Douga Gilmoura do Toronta. Zkušený centr už měl za sebou devět sezon v NHL, které strávil v St. Louis Blues a v Calgary, a s průměrem jednoho bodu na zápas byl uznávanou osobností soutěže. Opačným směrem zamířil Gary Leeman, jemuž se v sezoně 1989/90 podařilo nastřílet 51 gólů. V době, kdy ho Javorové listy pouštěly k Plamenům, však měl na kontě pouhých sedm branek z 34 zápasů. Ani po přestupu se neprobudil. V dresu Flames dohrál sezonu a během té následující se ho klub zbavil během trejdu s Montrealem. Jeho bilance – 59 zápasů a 11 branek. Zato Gilmour se stal jedním z největších velikánů v historii Toronta. Když v roce 1997 opouštěl kanadský klub jako kapitán, mnozí příznivci Toronta plakali. I přes nevysokou postavu hrál

5. Brett Hull (trejd do St. Louis – 7. března 1988)
V březnu roku 1988 udělali manažeři Calgary Flames jeden z nejhorších obchodů v dějinách NHL. Bretta, syna slavného Bobbyho Hulla, si vybralo Calgary v roce 1984 až jako 117. hráče v draftu. O čtyři roky později, kdy se z něho ve 23 letech stával jeden z nejskvělejších střelců v historii NHL, se ho Plameny zbrkle zbavily. Spolu se Stevem Bozekem ho poslaly do St. Louis výměnou za Ricka Wamsleyho a Roba Ramage. V Calgary tehdy potřebovali kvalitního brankáře a vyhlédli si Wamsleyho ze St. Louis. Blues zase chtěli posílit ofenzívu a přestože o Hullovi kolovaly zvěsti, že nemá potřebnou disciplínu a morálku, riskli to a vlasatého forvarda získali do týmu. Určitě toho nikdy nelitovali. Hull se v letech 1989 až1992 dostal v základní části soutěže třikrát přes metu sedmdesáti nastřílených branek. V sezoně 1990/91 dal neuvěřitelných 86 gólů v základní části a 11 v play-off. To je dodnes rekord

4. Marcel Dionne (trejd do Los Angeles – 23. června 1975)
Kanada neměla mnoho lepších hokejistů, než jakým byl Marcel Dionne. Subtilní centr rozdělil kariéru v NHL mezi tři kluby – Detroit, Los Angeles a New York Rangers. Během devatenácti sezon zaznamenal v základní části soutěže 1771 bodů (731+1040) a i když se nikdy neradoval ze zisku Stanley Cupu, stal se nezapomenutelnou legendou 70. a 80. let. Podle mnoha expertů je Dionne jedním z nejvíce nedoceněných (nebo - chcete-li - nejvíce podceňovaných) hráčů v historii NHL. Je to daň za to, že hrál v éře Wayna Gretzkyho. Do Los Angeles přišel v roce 1975 z Detroitu, kde odehrál první čtyři roky v NHL, spolu s Bartem Crashleym za dvojici Terry Harper, Dan Maloney. Jak se záhy ukázalo, bylo angažování Dionneho skvělým tahem. V klubu odehrál 921 zápasů v základní části, v nichž zaznamenal 1307 bodů, což z něho dělá nejproduktivnějších borce v h

3. Wayne Gretzky (trejd do Los Angeles – 9. srpna 1988)
Jeden z nejkontroverznějších obchodů v historii NHL byl definitivně zpečetěn v srpnu roku 1988. Nefiguroval v něm nikdo menší než nejlepší a nejslavnější hokejista všech dob Wayne Gretzky, který zamířil z Edmontonu do Los Angeles. V gigantickém trejdu bylo zapojeno šest hokejistů. Olejáři se na konci osmdesátých let dostali do finančních potíží a výměna největší hvězdy měla klubu trochu ulevit, aby mohl volněji dýchat. „Great One“ měl tehdy teprve 26 let a byl na absolutním vrcholu. Na oplátku za superhvězdu získal Edmonton dva hráče a tři výběry v prvním kole draftu. Jedním z příchozích byl Američan Jimmy Carson, který měl za sebou sezonu, v níž nastřádal do statistik 107 bodů (55+52). V jediném kompletním ročníku, který strávil v dresu Oilers, zaznamenal rovných sto bodů (49+51), pak se ale odporoučel do Detroitu. Druhým borcem za Gretzkyho byl Ma

2. Cam Neely (trejd do Bostonu – 6. června 1986)
Kanaďan Cam Neely je snad jediným hráčem v historii NHL, který dokázal nastřílet během sezony přes padesát gólů a zároveň měl v kolonce trestných minut trojciferné číslo. Byl to neuvěřitelný hokejový talent a úžasný hráč, který skóroval s takovou lehkostí, až to bralo dech. Je jen škoda, že jeho kariéru poznamenala a nakonec i předčasně ukončila v pouhých 31 letech řada zranění, jinak by jeho statistická čísla mohla být ohromující. Neely odehrál v NHL 726 zápasů, ve kterých zaznamenal 395 branek, 299 asistencí a 1241 trestných minut. Jak se později ukázalo, skoro polovinu ze všech utkání odehrál prakticky jen s jednou zdravou nohou. V dresu Bostonu Bruins strávil rovných deset sezon, během nichž naskočil do 525 utkání a získal 590 bodů (344+246).

1. Eric Lindros (trejd do Philadelphie – 30. června 1992)
Lindrose si v roce 1991 vybral jako prvního v pořadí draftu Quebec, ale v tomto klubu neodehrál jediný zápas. Hráč i jeho rodina dali už před draftem jasně najevo, že v kanadském klubu hrát nechce, přesto si ho Nordiques pojistili a následně se pustili do handlování s ostatními kluby. Původně to vypadalo, že s nejlepší nabídkou přijdou newyorští Rangers, ale nakonec v roce 1992 naskočil Lindros do NHL v dresu Philadelphie, v němž působil osm sezon a strávil v něm nejlepší léta profesionální kariéry. Flyers poslali za Lindrose do Quebecu Petera Forsberga, Mika Ricciho, Kerryho Huffmana, Rona Hextalla, Steva Duchesneho, Chrise Simona, výběr v prvním kole draftu a 15 milionů dolarů navrch. Kombinace síly, rychlosti, obratnosti a hokejové inteligence z něho udělaly noční můru pro všechny obránce v soutěži. Hned v první sezoně mezi elitou nastříle