Prevíti na kurtech. Nick Kyrgios a 10 dalších zlých mužů v dějinách světového tenisu

Dennis Ralston (USA)
Američan Dennis Ralston byl drzým a nedůtklivým hráčem, který míval na kurtech často problémy s disciplínou. Největší exces předvedl v roce 1961, kdy v záchvatu vzteku odpálil tři míčky ze stadionu, což je dnes možná úsměvné, ovšem tehdy to bylo něco nehorázného. Na žebříčku ATP to dotáhl nejvýš v roce 1966, kdy figuroval na pátém místě. Ve sbírce úspěchů má finálovou účast ve Wimbledonu (1966) a pět grandslamových titulů ze čtyřhry (třikrát US Open, Wimbledon a French Open).

Pancho Gonzales (USA)
Pancho Gonzales se sice narodil v Los Angeles, ale v žilách mu kolovala horká mexická krev, což bylo na kurtech občas hodně znát. Do profesionálního tenisu vstoupil na konci 40. let a okamžitě se zařadil mezi nejkontroverznější hráče. Nikdy si před nikým nebral servítky, takže vulgarismy z jeho úst létaly poměrně pravidelně. Špatnou pověst měl i v civilním životě. Byl šestkrát ženatý a jeho manželky o něm po rozvodu nikdy nemluvily moc pěkně. Navzdory všemu výše zmíněnému to byl vynikající tenista, který se v roce 1952 dostal na špici žebříčku ATP. Kromě roku 1953 pak byl na konci každého kalendářního roku vždy na prvním místě až do roku 1960. Gonzales byl rozeným bojovníkem a do zápasů šel vždycky jako by hrál o život. Dvojnásobný vítěz US Open patří dodnes k největším tenisovým legendám v historii tohoto sportu.

Ernests Gulbis (Lotyšsko)
Lotyš Ernests Gulbis to v roce 2014 dotáhl na desáté místo v žebříčku ATP, od té doby ale vytrvale padá dolů. Aktuálně je na 228. pozici. Více než svými hráčskými dovednostmi však proslul prostořekostí. Pro francouzský magazín L’Equipe v roce 2013 prohlásil: „Vážím si Rogera Federera, Rafaela Nadala, Novaka Djokoviče i Andyho Murrayho, ale z mého pohledu jsou to nudní hráči. Stejně nudné jsou jejich rozhovory. Upřímně řečeno, to co říkají, jsou prostě jen kecy. Často sleduji rozhovory na YouTube, ale ty tenisové rychle vypínám.“ Ani v civilním životě není Gulbis žádným Mirkem Dušínem. Například v roce 2011 strávil ve Stockholmu noc v policejní cele. Chtěl si začít s prostitutkou a byl zadržen kvůli podezření z kuplířství…

Marat Safin (Rusko)
Nádherné ženy, rychlá auta a spousta adrenalinu v krvi, který ho nutil pouštět se do ohnivých slovních potyček s rozhodčími i protivníky – to je vizitka ruského tenisty Marata Safina. Na přelomu tisíciletí pobíhalo po kurtech jen málo hráčů, kteří se mu mohli rovnat. Na absolutním vrcholu stanul v roce 2000, kdy se stal světovou jedničkou a vyhrál US Open. O pět let později přidal do sbírky úspěchů ještě titul z Austalian Open a dvakrát se radoval z vítězství v Davis Cupu (2002 a 2006). Safin byl nesmírně emotivním tenistou. Podle vlastního odhadu jen v roce 1999 roztřískal na kurtu 48 raket. Když uzavíral v roce 2009 kvůli vleklým zdravotním problémům profesionální kariéru, končil ji s bilancí 1055 rozbitých raket.

Cliff Richey (USA)
Americký tenista Cliff Richey (údajně kvůli depresím) chlastal jako duha, přesto patřil na přelomu 60. a 70. let ke světové elitě. Alkohol v něm však probouzel agresivitu a tu ventiloval i během zápasů na kurtech. V průběhu jednoho utkání dokázal Richey rozlámat několik raket. Během kariéry vyhrál 28 titulů, ale žádný Grand Slam. Na Australan Open a ve Wimbledonu se dostal nejdál do čtvrtfinále, ve French Open pohořel v roce 1970 v semifinále, stejně jako dvakrát na US Open (1970 a 1972). Pití a deprese dostal pod kontrolu až poté, co v roce 1979 ukončil kariéru.

Andy Roddick (USA)
Časté výbuchy vzteku namířené proti hlavnímu arbitrovi i čárovým rozhodčím, tak si asi pamatuje Američana Andyho Roddicka každý, kdo ho někdy viděl na kurtu. Do historie vešel jeho exces, který předvedl ve třetím kole Australan Open v roce 2008, kdy sudímu vynadal do idiotů. O tři roky později na turnaji v Cincinatti dokonce vztekle napálil míček na tribunu. Na druhou stranu dokázal Roddick bavit publikum i novináře na tiskovkách vtipnými kousky a napodobováním protihráčů. Vše výše zníměné nemění nic na faktu, že to byl vynikající tenista, který se v roce 2003 vyšplhal na špici žebříčku ATP. Ve stejném roce vyhrál svůj jediný Grand Slam – US Open. Kromě toho byl třikrát ve finále Wimbledonu (2004, 2005 a 2009), pokaždé ale odešel z kurtu jako poražený.

Andre Agassi (USA)
Americký tenista Andre Agassi málem skončil s tenisem už v roce 1997, kdy se oženil s Brooke Shieldsovou (rozvedli se o dva roky později) a začal užívat drogy. Ošidil by se ale o pět grandslamových titulů. Navzdory k deklarované “nenávisti k tenisu“ se však dokázal postavit na nohy a stal se příkladem sportovní dlouhověkosti. Když v roce 2006 mával naposled z kurtu divákům, odcházel na odpočinek jako světová legenda, která vyhrála všechny čtyři Grand Slamy i olympijské zlato. Jeden z nejúspěšnějších tenistů historie se po odchodu z turnajů ATP ztratil z očí a žil spokojeně s manželkou Steffi Grafovou a dvěma dětmi. V roce 2009 vydal biografii s názvem Open, v níž přiznal, že si během kariéry tak trochu pomáhal zakázanými látkami a naznačil, že v tenisovém světě to není nic neobvyklého.

Jimmy Connors (USA)
Není pochyb o tom, že Američan Jimmy Connors patřil mezi absolutně nejlepší tenisty v historii tohoto sportu, na druhou stranu se však řadí mezi sortu těch, kteří si z pozice své „božskosti“ dovolili na dvorcích věci, na něž by si jiní netroufli ani pomyslet. K rozhodčím se občas choval sprostě, nejednou proti sudímu vystřelil zvednutý prostředník. V roce 1977 ho za jeho „kousky“ diváci vypískali na Wimbledonu. Neomalené chování mimo kurty mu přineslo pověst největšího tenisového spratka na světě.

Ilie Nastase (Rumunsko)
Ještě než začali pít rozhodčím a divákům svými úlety krev Connors či McEnroe, dělal to rumunský bouřlivák Ilie Nastase. „Nasty“ proslul nejen svými dlouhými vlasy a skvělým tenisovým uměním, ale také díky arzenálu nervových záchvatů, které dokázal na dvorcích zahrát. Právě jeho výlevy vzteku jako by ukázaly všem dalším tenisovým padouchům, kteří přišli po něm, tu správnou cestu, jak ze sebe na kurtech udělat zlého ničemu.

John McEnroe (USA)
I ten, kdo se o tenis nijak zvlášť nezajímá, asi ví, že John McEnroe byl největší rapl, který se kdy pohyboval mezi bílými lajnami. Běžně křičel na rozhodčí, že jsou blbci, dokonce se do nich trefoval míčky. Později se přiznal, že v mladších sportovních letech pěkně hučel na tvrdých drogách, což sice není pro jeho chování omluvou, ale aspoň to ledacos vysvětluje. Až do roku 1985 byla jeho kariéra plná vášně, emocí a hlavně vítězství. Vyhrál sedm grandslamových titulů v singlu (třikrát Wimbledon a čtyřikrát US Open) a dalších devět v deblu (pětkrát Wimbledon a čtyřikrát US Open). Když však na Turnaji mistrů téhož roku ztratil utkání s Bradem Gilbertem, zůstaly už jen emoce - řval na svého soupeře a urážel ho jako smyslů zbavený. Osm měsíců pak neodehrál jediný další zápas. Po návratu už to nebyl ten McEnroe, jakého si fanoušci pamatovali.