Z vrcholu na dno a zase zpět nahoru. 22 fotbalistů, kteří zvládli vzkřísit povadlou kariéru

Radamel Falcao (Kolumbie)
Býval to jeden z nejobávanějších kanonýrů na světě, ale pak jako by se začala kolumbijskému reprezentantovi Radamelu Falcaovi na každém kroku lepit na paty smůla. Na začátku sezony 2015/16 se pokusil vzkřísit uvadající kariéru v Chelsea, ale jeho výkony na Stamford Bridge byly ještě horší než v předchozím působišti. Odehrál jen deset ligových utkání a dal jediný gól. Někdejší střeleckou formu však nakonec přece jen našel, když se vrátil zpátky do Monaka, kde byl pak tři roky opět k nezastavení. Od svého comebacku v roce 2016 dal v 88 ligových zápasech 54 gólů a celkem ve 118 utkáních ve všech soutěžích nastřílel 70 branek.

Emmanuel Adebayor (Togo)
Pouze Cristiano Ronaldo vstřelil v anglické Premier League v ročníku 2007/08 víc gólů než útočník Emmanuel Adebayor z Arsenalu. Když v roce 2009 z Emirates Stadium odešel za astronomickým platem za přestupní částku 25 milionů liber do Manchesteru City, láska fanoušků Gunners se změnila v nenávist a posléze škodolibou radost, protože v novém působišti se reprezentant Toga neprosadil. Za Citizens odehrál během tří sezon jen 34 ligových zápasů. Klub ho nejdříve pustil na hostování do Realu Madrid, kde odehrál pouhých 14 utkání a když už se zdálo, že to jde s jeho kariérou hodně z kopce, přišlo hostování v Tottenhamu. Tam skoro zázračně ožil a v 33 zápasech nasázel soupeřům 17 branek. V roce 2012 na White Hart Lane za pět milionů liber přestoupil a až do roku 2014 patřil mezi ofenzivní opory týmu.

Shinji Kagawa (Japonsko)
Když si v létě roku 2012 přivedl trenér Alex Ferguson z Borussie Dortmund na Old Trafford japonského fotbalistu Shinjiho Kagawu, fanoušci očekávali, že se talentovaný hráč stane stabilním členem základní sestavy Manchesteru United. Jenže Kagawův potenciál v klubu promrhali. Je škoda, že tak talentovaný borec nedostal na Old Trafford pořádnou šanci ukázat, co v něm vězí. Že má obrovský potenciál, dokázal před přestupem na ostrovy během dvou sezon v Borussii Dortmund, když s klubem dvakrát vyválčil mistrovský titul v Bundeslize. V létě roku 2014 se vrátil zpět do vestfálského klubu a tamní povětří mu dělalo o mnoho lépe než to anglické. Po návratu odehrál v dresu Borussie 145 zápasů, ve kterých nastřílel 31 branek.

Adrian Mutu (Rumunsko)
Na podzim roku 2004 se zhroutila slibně nastartovaná kariéra rumunské hvězdy Adriana Mutu. Stačila k tomu jedna pozitivní dopingová zkouška na kokain. Následoval hodně přísný trest – sedm měsíců bez fotbalu a pokuta 20 tisíc liber od anglické fotbalové asociace. Kromě toho dostal okamžitě vyhazov z Chelsea a klub po něm požadoval uhradit škodu ve výši 17 milionů liber. Obě strany předhazovaly spor nejrůznějším arbitrážním i civilním soudům a kauza definitivně skončila až po několika letech. Mutu na ostrovy přestoupil z italské Parmy v roce 2003, ale do suspendace stihl v dresu Blues odehrát jen 27 ligových zápasů. Po vypršení trestu odešel do Juventusu, ale tam na někdejší střeleckou formu nenavázal. Návrat na výsluní se mu podařil až poté, co v roce 2006 přestoupil za osm milionů eur do Fiorentiny. V klubu strávil pět sezon, ve kterých patřil k nejlepším hráčům Serie A. Ve 112 zápasech nastřílel 54 b

Javier Hernández (Mexiko)
Mexický útočník Javier Hernández byl oblíbencem tribun na Old Trafford, kam přestoupil v roce 2010 z Guadalajary. Jenže o co víc ho milovali fanoušci, o to komplikovanější vztahy měl s trenéry Manchesteru United. Na hřiště se často dostával jen jako střídající hráč a získal přezdívku „Supernáhradník“. V sezoně 2014/15 hostoval v Realu Madrid, ale někdejší fantastickou formu nalezl až v ročníku 2015/16 po přestupu do německého Leverkusenu, kde se stal jednou z opor a největších hvězd týmu. Ve dvou sezonách dokázal nasázet soupeřům úctyhodných 39 branek v 76 zápasech. Od léta roku 2017 si opět vydělával na chleba v Premier League, kde hájil barvy West Hamu United.

Antonio Cassano (Itálie)
Antonio Cassano měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal jedním z nejlepších hráčů své generace. Na vrcholu kariéry byl v letech 2001 až 2006, kdy oblékal dres AS Řím, pak ale přišel přestup do Realu Madrid a velké očekávání se změnilo ve velké zklamání. Pod pedantským vedením kouče Fabia Capella byla naprosto potlačena Cassanova kreativita a on výkonnostně naprosto zvadl. Netrvalo to dlouho a vrátil se zpátky na Apeninský poloostrov, kde v Sampdorii znovu našel ztracenou formu. Že je vynikajícím fotbalistou pak dokazoval také v obou milánských klubech či v Parmě. Podle mnohých expertů však nikdy nedosáhl kvalit, na jaké měl díky svému nezměrnému talentu předpoklady.

Nicolas Anelka (Francie)
Kariéra francouzského útočníka Nicolase Anelky je jedna velká kontroverze. Téměř z každého klubu, kde působil, odcházel ve zlém, rozházel si to i ve francouzské reprezentaci. Přitom málokdo v minulosti pochyboval o tom, že je to výjimečný fotbalista. Mezi osmnáctým a dvacátým rokem už hrával za Arsenal v nejvyšší anglické soutěži a dokázal nastřílet 23 gólů v 65 zápasech. Po hráči jeho kvalit toužily nejbohatší kluby a on nakonec zamířil v roce 1999 do Realu Madrid, kde však naprosto ztroskotal. Dostával málo příležitostí a když už se na hřišti objevil, nedovedl prodat, co v něm vězí. Po jediné sezoně ve Španělsku se přesunul do rodné země a oblékal dres Paris Saint-Germain. Postupně se jeho kariéra dostávala do někdejších kolejí a posléze zářil v Manchesteru City a Chelsea. Během profesionální dráhy získal 13 trofejí a nastřílel přes dvě stovky branek.

Matthew Etherington (Anglie)
Bývalý anglický mládežnický reprezentant Matthew Etherington býval považován za mimořádný talent ostrovního fotbalu. V roce 2004, kdy mu bylo 23 let, získal ocenění Hráč roku v klubu West Ham United, kde mezi lety 2003 až 2009 hrál. Jenže postupem času vysedával stále víc na lavičce náhradníků a pod trenérem Gianfrancem Zolou mohl o někdejším vytížení jen snít. Obrat k lepšímu na cestě vzhůru přinesl až přestup do Stoke City, kde se v roce 2010 podruhé v kariéře dočkal ocenění Hráč roku. Slibně restartovanou kariéru mu však zhatilo zranění a Etherington musel v roce 2014 - v pouhých 32 letech - odejít do sportovního důchodu.

Gervinho (Pobřeží slonoviny)
Když bylo útočníkovi Gervinhovi pouhých dvacet let a hrál za francouzské Lille, byl považován za jeden z největších příslibů afrického fotbalu. Během dvou sezon nastřílel v 67 ligových zápasech 28 branek a skauti z bohatých evropských klubů přešlapovali s lukrativními nabídkami před jeho prahem. Namísto přestupu do Paris Saint-Germain nebo Atlétika Madrid však zvolil v roce 2011 odchod do Anglie a upsal se Arsenalu. Místo výkonnostního růstu však následovaly dva podprůměrné roky, během nichž se v dresu Kanonýrů protrápil jen k devíti ligovým gólům. V létě roku 2013 odešel z Emirates Stadium za osm milionů liber do italského AS Řím, kde znovu ožil a našel někdejší formu.

Lukas Podolski (Německo)
Němec Lukas Podolski dokázal svou kariéru úspěšně restartovat hned dvakrát. Přestože byl dlouhá léta ztělesněním konzistentních výkonů v národním týmu, jeho klubová forma připomínala sinusoidu. V letech 2003 až 2006 byl superhvězdou Kolína nad Rýnem, po přestupu do Bayernu Mnichov však úplně zvadl. Ihned poté, co se vrátil v roce 2009 do Kolína, však opět zářil a střílel jeden gól za druhým, čímž si vysloužil přestup do Arsenalu. Jenže ani ve slavném anglickém klubu se mu moc nedařilo a lepší to nebylo ani na hostování v Interu Milán. Až přesun do Istanbulu v roce 2015, kde hrál do konce sezony 2016/17 za Galatasary, opět oživil jeho kariéru a Podolski ukázal, že i po třicítce ještě zdaleka není na odpis.

Luca Toni (Itálie)
Luca Toni dokázal restartovat svou kariéru ve fotbalově požehnaném věku. Až do 23 let si nezahrál v nejvyšší soutěži, od roku 2000 pak kopal tři roky v Serii A, ale opět se poroučel do nižší ligy. Nicméně díky obrovskému talentu a tvrdé práci se dokázal dostat na výsluní a v letech 2005 až 2009 byl tahounem Fiorentiny a posléze Bayernu Mnichov. V té době se také podílel na italském zlatém tažení na šampionátu v Německu. Jenže pak přišel zlom a Tonimu absolutně došla šťáva. Na vině bylo zranění, po němž už se s bývalou formou nepotkal. Nenašel ji ani během dalších štací v AS Řím, Janově či Juventusu. Až po přestupu do Verony, ve věku 36 let, se na hřišti opět objevil ten starý Luca Toni. V první sezoně nasázel 20 ligových gólů a v té následující dokonce  ještě o dva víc. Po sezoně 2015/16 mohl pověsit v 38 letech kopačky na hřebík s pocitem, že končil ve velkém stylu.

Gianfranco Zola (tálie)
Gianfranco Zola je legendou italského fotbalu a dodnes patří k nejuctívanějším hráčům v historii londýnské Chelsea. Podle odborníků je jedním z nejlepších cizinců, který kdy působil v anglické lize. Ani on se však nevyhnul v průběhu kariéry výraznému výkonnostnímu propadu. Bylo to během angažmá na Stamford Bridge. Zola se stal hráčem Blues v roce 1996 a o dva roky později dovedl mužstvo k triumfu v Poháru vítězů Pohárů a posléze i k vítězství v Superpoháru UEFA. V dalších třech sezonách však byl jen stínem hráče, jímž býval do té doby. Po sezoně 2001/02, kdy mu bylo 36 let, už se zdálo, že ho čeká jen strmý pád dolů, ale Zola všechny své kritiky pořádně zaskočil a odehrál jeden z nejlepších ročníků ve své kariéře, když nastřílel 16 gólů a byl vyhlášen Hráčem roku Chelsea. V létě roku 2003 pak odešel z Londýna a strávil ještě dvě povedené sezony v Cagliari.

Jean-Pierre Papin (Francie)
Vítěz Zlatého míče z roku 1991 a jeden z nejlepších střelců své generace – to je stručná vizitka Francouze Jean-Pierre Papina. Během kariéry zaznamenal 303 branek v 542 zápasech, zejména v dresu Marseille. Velkou hvězdou byl také po přestupu do AC Milán v roce 1992, kde strávil dvě sezony. Pak následoval odchod do Německa, kde se upsal Bayernu Mnichov. Jak se ukázalo, nebylo to šťastné angažmá. V průběhu dvou sezon dal jen tři góly v 27 ligových zápasech. Pomohl mu až návrat do rodné země, kde od roku 1996 našel znovu přesnou mušku v dresu Girondins Bordeaux.

Wesley Sneijder (Holandsko)
Málokoho asi překvapí, že v tomto seznamu figuruje několik bývalých hráčů Realu Madrid. Nizozemec Wesley Sneijder je jedním z těch, kteří na San Bernabeu díru do světa neudělali, byť přicházeli jako hvězdy. Držitel ocenění pro nejlepšího mladého holandského hráče roku zářil v letech 2002 až 2007 v Ajaxu Amsterdam i v reprezentaci Oranjes, čímž si vysloužil přestup do Bílého baletu. Ve Španělsku strávil dva roky a nevypadalo to na žádný velký sukces. Real ho tedy pustil v roce 2009 do Itálie za pouhých 15 milionů eur. Tehdejšímu kouči Interu Milán José Mourinhovi se „za pár babek“ podařilo získat jednoho z klíčových hráčů a opor týmu, se kterým posléze dobyl Itálii I Evropu. Výkonnostní skok Sneijdera byl tak obrovský, že v roce 2010 skončil v anketě Zlatý míč na čtvrtém místě.

Diego Forlán (Uruguay)
Když v roce 2002 přicházel Diego Forlán do Manchesteru United za necelých sedm milionů liber z argentinského klubu Independente, byl jednou z nejzářivějších jihoamerických hvězd a zároveň jedním z největších fotbalových talentů světa. Angažmá na Old Trafford však rozvoji jeho kariéry moc nepomohlo. V klubu strávil dvě sezony a dal jen deset ligových gólů. Už se zdálo, že evropský velkoklub pochoval další velkou naději, ale Forlánovi zázračně pomohl přestup do španělského Villarrealu v roce 2004, kde se stal střeleckým postrachem La Ligy. Po třech sezonách zamířil do Atlétika Madrid, v jehož dresu děsil obránce a gólmany další čtyři roky. V roce 2010 se stal nejlepším hráčem mistrovství světa v Jihoafrické republice.

Robert Huth (Německo)
Málokdo si dnes už vzpomene, že v roce 2001 ho získala Chelsea, kde prošel mládežnickou akademií a v letech 2002 až 2006 odehrál 42 zápasů v prvním týmu. Dokonce byl třikrát po sobě vyhlášen nejlepším mladým hráček roku v klubu a dodnes je jediným borcem, který toto ocenění získal víckrát než jednou. Trenér Mourinho si ho hodně cenil a odmítl jeho přestup do Bayernu Mnichov, ale v silné konkurenci na větší šanci čekal marně. K výkonnostnímu vzestupu mu pomohl odchod do Stoke City, kde působil od roku 2009 a v roce 2011 získal ocenění Hráč roku. V listopadu roku 2013 mu však zkomplikovalo kariéru zranění nohy, které vyžadovalo chirurgický zákrok. Když se na začátku další sezony vrátil na hřiště, utrpěl opět zranění, které ho vyřadilo na dva měsíce ze hry. Druhý dech chytil v Leicesteru, kde nejdříve hostoval a v posléze přestoupil. V týmu anglického šampiona ze sezony

Mario Gómez (Německo)
Kdo by před startem Eura ve Francii čekal, že v německé nominaci bude figurovat také útočník Mario Gómez? Bývalý ostrostřelec Bayernu Mnichov se s bavorským velkoklubem rozloučil v roce 2013 a od té doby se zdálo, že jeho kariéra nabrala sestupnou tendenci. Ve Fiorentině to rozhodně nebyl ten obávaný snajpr, před nímž se měli na pozoru všichni gólmani i obránci v Bundeslize. V létě roku 2015 ho italský klub pustil na hostování do Besiktase a Gómeze a jako by v Istanbulu někdo pokropil živou vodou. V tureckém klubu nastřílel v 33 ligových zápasech 26 gólů a stal se nejlepším kanonýrem Süper Ligy. Na Euru ve Francii se trefil dvakrát a s pěti brankami se stal nejlepším německým střelcem v historii evropských šampionátů.

Lassana Diarra (Francie)
Záložník Lassana Diarra, který má na triku 34 reprezentačních startů, okusil fotbalový chleba v pěkné řádce klubů. Do seniorského fotbalu nakoukl poprvé v sezoně 2004/05, kdy hrál za druholigový Le Havre, odkud však zamířil do Chelsea a posléze do Arsenalu. Čtyřletý pobyt na ostrovech zakončil v roce 2009 v Portsmouthu. A byly to věru povedené časy. Vrcholné období své kariéry měl zažít v Realu Madrid, kde v roce 2012 pomohl vykopat španělský titul a o rok dříve se radoval z vítězství v poháru Copa del Rey, ale postupně dostával stále méně příležitostí. Pak se nechal zlákat velkými penězi a zamířil do Ruska, kde jeden rok oblékal dres klubu Anži Machačkala, a později hrál za Lokomotiv Moskva, ale pohádal s koučem Leonidem Kučukem a dostal padáka. Po patnácti měsících bez fotbalu to vypadalo, že s jeho kariérou je ámen, ale nakonec podepsal kontrakt s klub

Claudio Pizarro (Peru)
Kdybyste se zeptali anglických fanoušků, co si myslí o Claudiu Pizarrovi, zřejmě by na základě jeho účinkování v dresu londýnské Chelsea odpověděli, že to byl průměrný hráč. Měli by nejspíš pravdu, protože jeho angažmá na Stamford Bridge v letech 2007 až 2009 je vůbec nejhorším obdobím jeho kariéry. Během dvou sezon odehrál jen 32 zápasů a dal pouhé dva góly. Kdybyste však stejnou otázku položili německým příznivcům (a především fanouškům Bayernu Mnichov a Werderu Brémy), mluvili by o peruánském forvardovi v superlativech. Právě v těchto klubech totiž před odchodem na ostrovy zářil a když se po nepovedené anglické epizodě vrátil zpět do vlasti, našel v Brémách opět někdejší famózní střeleckou formu.

Esteban Cambiasso (Argentina)
Argentinský záložník Esteban Cambiasso začal hrát fotbal na profesionální úrovni už v 18 letech a okamžitě na sebe upozornil obrovským talentem. Už ve dvaceti letech nastoupil za seniorskou reprezentaci a upsal se jednomu z nejslavnějších jihoamerických klubů – River Plate. Jen o rok později už byl hráčem Realu Madrid, kde se však stal další obětí příliš velké konkurence. Během dvou sezon na San Bernabeu moc šancí nedostal a vypadalo to, že se jeho výkonnostní růst zasekl v nejméně vhodné době. Jeho kariéra se vrátila na vzestupnou křivku až po transferu do Interu Milán v roce 2004. Strávil tam deset povedených sezon a před pěti lety v létě přestoupil do Leicesteru City. V anglické Premier League se překvapivě rychle aklimatizoval a etabloval v jednoho z nejlepších středopolařů soutěže.

Hatem Ben Arfa (Francie)
V osobě francouzského útočníka Hatena Ben Arfy můžeme vidět zářný příklad dobře restartované kariéry. Když přestoupil po třech povedených letech z Marseille do Newcastlu United, zaznamenal fantastickou sezonu a doslova rozsvítil anglickou Premier League. V průběhu příštích let však stejně rychle upadl do průměru, pohádal se s trenéry a manažery klubu a byl vyexpedován na hostování do Hullu. S jeho kariérou to vypadalo všelijak, ale pomohl mu návrat do rodné země. V létě 2015 se upsal Nice, kde opět dokázal zazářit. Dokonce tak, že si vysloužil nominaci na mistrovství Evropy a zájem multimilionářského Paris Saint-Germain, kam v roce 2016 přestoupil.

Mario Balotelli (Itálie)
Zázračné dítě italského fotbalu - i tak býval kdysi označován útočník Mario Balotelli. První velkou šanci v seniorském fotbale dostal už v sedmnácti letech v Interu Milán kde rychle rozkvetl jeho talent natolik, že si vydobyl místo v reprezentaci a vysloužil si přestup do bohatého Manchesteru City. S Citizens vybojoval titul šampionů anglické ligy, ale postupně ztrácel pozici v mužstvu, dokonce dostal od klubu pokutu za laxní přístup, což vyvrcholilo jeho odchodem do AC Milán. Tam se dal opět do kupy, ovšem obrovský propad zaznamenal poté, co v roce 2014 zamířil do Liverpoolu. V klubu nakonec odehrál pouze 16 ligových zápasů, ve kterých dal jediný gól. Když už se zdálo, že jeho kariéra zvadne na úbytě, přišel v roce 2016 přestup do francouzského Nice, kde dal opět zavzpomínat na povedené časy a rozstřílel jako zamlada. Vydrželo mu to dvě sezony, pak zase zvadl.