Čínský prezident Si Ťin-pching se netají přáním, aby jeho země hostila fotbalové mistrovství světa, na němž by triumfoval domácí tým. Zatímco první část jeho snu se klidně může uskutečnit, ta druhá bude nejspíš hodně dlouho bláznivou utopií.
S velkou pompou přestupoval v roce 2012 do klubu Šanghaj Shenhua útočník Didier Drogba. V Asii odehrál jedenáct zápasů, nastřílel osm branek a tiše zmizel zpátky do Evropy. (Foto: Profimedia.cz)
Předchůdce současného čínského prezidenta – Teng Siao-pching – vkládal do fotbalu velké naděje. V roce 1924 údajně prodal svůj jediný kabát, aby si mohl koupit lístek na jedno utkání olympijského fotbalového turnaje v Paříži. Tehdy doufal, že by se kopaná mohla stát čínským národním sportem. Spletl se. Ani skoro sto let poté není fotbal v Číně národním sportem.
V aktuálním žebříčku FIFA najdeme Čínu až na 90. místě za Novým Zélandem. Na mistrovství světa se národní tým probojoval jen jednou – v roce 2002 nedokázal ve třech zápasech základní skupiny vstřelit jediný gól a tiše opět odletěl domů. Odborníci hovoří o tom, že úroveň čínského fotbalu je dnes dokonce horší než v roce 1990, kdy se otevřely státem kontrolované ligové soutěže soukromým investorům.
Peníze nejsou všechno
Pro zemi, která na domácí olympiádě v roce 2008 získala víc medailí než Spojené Státy, není moc pěknou vizitkou, že nedokázala poskládat slušnou fotbalovou jedenáctku, která by na hrách důstojně reprezentovala. Nejlidnatějšímu státu světa to bolestně připomíná fakt, že za peníze si nelze koupit všechno.
Skutečně – nedostatek financí nebyl až donedávna důvodem, proč se fotbal v Číně stále nachází v plenkách. Většina ze šestnácti týmů tamní nejvyšší soutěže měla bohaté vlastníky i sponzory. Jenže na rozvoj domácího mládežnického fotbalu dávali jen zlomek financí. Velkou část peněz utráceli majitelé za zahraniční hráče.
Čína se stala v minulých letech zajímavou destinací (nejen) pro dosluhující fotbalisty a trenéry z evropských soutěží, kteří si chtěli v Asii na sklonku kariéry ještě slušně namastit bankovní konto.
Vítěz osmi mistrovských titulů od roku 2011, klub Guangzhou Evergrande, si před lety za roční plat deset milionů eur pořídil italského trenéra Marcella Lippiho, který dovedl Squadru Azzuru v roce 2006 k titulu mistrů světa. Po jeho odchodu v listopadu roku 2014 převzal nakrátko klub jeho krajan Fabio Cannavaro a od června roku 2015 byl manažerem bývalý trenér mistrů světa z Brazílie (2002) Luiz Felipe Scolari a pak byl u týmu opět Cannavaro.
Klub Šanghaj Shenhua platil bývalému hráči Chelsea Didierovi Drogbovi 200 tisíc eur týdně. Útočník z Pobřeží slonoviny však v Číně dlouho nevydržel a poměrně rychle se přesunul zpět do Evropy.
Drogbův bývalý spoluhráč Nicolas Anelka si v Šanghaji vydělal za týden 247 tisíc eur (asi 6,4 milionu korun). Také on se však po několika měsících sbalil a vrátil se do Evropy. Jak je vidět, ani nadstandardní platy zahraniční hvězdy v Číně neudrží.
Chaos, korupce, zastaralé metody
V čem je tedy problém? Pěkně to vylíčil novinář Rowan Simons v knize „Bamboo Goalspots“, v níž rozebírá vývoj čínského fotbalu v posledních desetiletích. „Jde tu do značné míry o ego majitelů klubů, kteří si vlastnictvím oddílů dokazují, že jsou něčím víc. Pomáhá jim to také při jednání s významnými politiky. Finančně ten systém ale nedává žádný smysl,“ tvrdí Simons.
Čísla jeho slova potvrzují. V roce 2012 zaznamenal klub Guangzhou Evergrande ztrátu ve výši 80 milionů juanů (cca 246 milionů korun). Někdejší mistr Číny, klub Dalian Shide, zase nebyl schopen splatit dluh, a tak ho koupil za 320 milionů juanů (asi 986 milion korun) konkurenční oddíl Dalian Aerbin. Klubem Šanghaj Shenhua zase otřásly insolventní problémy, protože neměl na platy (proto ten úprk Drogby a Anelky zpět na starý kontinent).
Šampion z roku 2020 FC Ťiang-su nedlouho po zisku titulu ze dne na den přerušil činnost. Podle médií měl klub z Nankingu dluhy kolem 90 milionů dolarů. Přitom ještě nedlouho před krachem lákal do svých služeb za tučnou odměnu velšského záložníka Garetha Balea.
Ťiang-su získal v listopadu 2020 pod vedením rumunského kouče Cosmina Olaroiua nejen premiérový titul, ale také právo na účast v asijské Lize mistrů. Pomohl k tomu i záložník Alex Teixeira. Vedení přivedlo brazilskou posilu v roce 2016 ze Šachtaru Doněck za 50 milionů eur, když přeplatilo Liverpool. A dost peněz spolykal trenérský štáb. Před Olaroiuem vedl tým slavný italský trenér Fabio Capello.
Potíže mají i další kluby a hromadně se odhlašují z nejvyšších profesionálních soutěží. Zároveň ze soupisek mizí hráči, kteří se zde za tučných časů měli jako prasata v žitě. Například argentinský útočník Carlos Tévez pobíral astronomických 34 milionů dolarů ročně (734 milionů korun) a svého času se mohl chlubit pozicí nejlépe placeného fotbalisty planety. V roce 2017, během největšího boomu, bylo šest z deseti nejlépe honorovaných hráčů světa na výplatních páskách čínských celků.
Vedle slabé základny fanoušků a chaotického financování postrádá čínský fotbal propracovaný systém skautingu a výchovy mládeže, na němž stojí všechny velké evropské kluby. Je to neuvěřitelné, ale v Číně, kde žije téměř půldruhé miliardy obyvatel, jsou jen desetitisíce registrovaných fotbalistů. Třeba Francie jich má skoro půldruhého milionu…
Problém s rozvojem fotbalu je spojen také s korupcí, nelegálním sázením, nedostatečným zázemím pro mladé hráče a zastaralých tréninkových metodách. I proto daleko víc dětí a mladých lidí hraje v Číně basketbal.
Konec éry fotbalového blahobytu úzce souvisí s koronavirovou pandemií. Mocné firmy napojené na státní aparát se rozhodly, že prostředky vloží raději do vlastních investic a obchodů, než aby je pumpovaly do sportovní zábavy. Čínský fotbal tím pádem čelí mimořádným problémům. A ty nekončí, protože v uplynulých letech se na světlo světa dostalo několik obrovských korupčních skandálů, který sahaly do nejvyšších pater tamní fotbalové asociace.