Zase a zase, znovu a pořád dokola. Dnes už se snad neodehraje fotbalové utkání, ve kterém by se aspoň jeden hráč nepokusil přifilmovat nebo rovnou nafilmovat pád, aby získal pro svůj tým výhodu. A často jim to rozhodčí sežerou.
V 60. letech minulého století to ještě nikdo neznal. Ani v následujících dvou dekádách nenajdeme moc záznamů o tom, že by fotbalisté filmovali pády v šestnáctce nebo těsně před ní.
Pár případů, které ovlivnily výsledky už by se ale dalo najít v devadesátých letech. Pamětníci si vzpomenou na „souboj“ Diega Simeoneho s Davidem Beckhamem na mistrovství světa v roce 1998, kdy šel argentinský hráč příliš ochotně k zemi po klukovině mladičkého anglického záložníka.
Závažným problémem se však filmování stalo až v novém tisíciletí. V každém ligovém kole v kterékoli soutěži na světě se najde minimálně jedno utkání, jež rozhodne přifilmovaný pád. A protože to tak často funguje, je toto chování jako virus, který se rozšířil na všech výkonnostních úrovních po celé planetě.
Někteří hráči vypilovali umění spadnout bez cizího přičinění téměř k dokonalosti. V následujících kapitolách najdete deset fotbalistů, kteří jsou - nebo byli v uplynulých letech - v této disciplíně nejlepší na světě.
Pokračování 2 / 11
10. Dele Alli (Anglie)
Někteří hráči v tomto výběru se zapsali do dějin nafilmovaných pádů jedním legendárním kouskem, jiní náleží mezi sériové simulanty, kteří to zkouší znovu a znovu při každé vhodné příležitosti. Mezi ty druhé patří anglický záložník Dele Alli z Evertonu. Dělá to dokonce tak často, že bývalý kouč Spurs a současný trenér Chelsea Mauricio Pochettino na jeho adresu řekl: „Tento typ hry mu nepomáhá, nepomáhá týmu a nepomáhá ani fotbalu. Musí se to odnaučit.“
Pokračování 3 / 11
9. Joel Campbell (Kostarika)
Spravedlivě je třeba říci, že Joel Campbell není specialistou na filmování zákroků. Jako útočník si ale občas nemůže pomoci a složí se bez cizího zavinění soupeře k zemi jako žok. Bývalý útočník Arsenalu, který si nyní vydělává na chleba ve své domovině, to ale většinou dělá dost nešikovně, takže je hlavně k smíchu.
Pokračování 4 / 11
8. Bryan Carrasco (Chile)
Chilský útočník Bryan Carrasco je jedním z mediálně nejznámějších fotbalistů na světě. Proslavil ho především kousek na mistrovství Jižní Ameriky hráčů do 20 let, v němž v utkání proti Ekvádoru uchopil ruku soupeře, praštil se s ní do hlavy a pak teatrálně upadl k zemi. Rozhodčí na tento neuvěřitelný špek skočil a nařídil volný přímý kop. Od té doby Carrasco přidal do své sbírky řadu dalších nafilmovaných pádů, ale tento už zřejmě nikdy nepřekoná.
Pokračování 5 / 11
7. Nani (Portugalsko)
Sedmatřicetiletý portugalský útočník Nani, který nyní obléká dres tureckého Demirsporu a dříve hrával v Manchesteru United, Valencii či Sportingu Lisabon, býval tak rychlým fotbalistou, že mohl na hřišti utéct téměř všem obráncům. Kdyby ovšem chtěl. Často však místo úprku s míčem směrem k brance soupeře volil raději pád na zem.
Pokračování 6 / 11
6. Ashley Young (Anglie)
Mezi mnoha fotbalovými fanoušky přetrvává mýtus o tom, že angličtí fotbalisté jsou tvrdí hoši, kteří padnou k zemi až ve chvíli, kdy do nich soupeř řádně zajede. Případ Ashleyho Younga, který byl dlouhá léta oporou Manchesteru United a nyní je hráčem Evertonu, dokazuje, že to zdaleka nemusí být pravda. Osmatřicetiletý borec proslul filmováním už na začátku kariéry a po přestupu na Old Trafford v roce 2011 své umění ještě zdokonalil.
Pokračování 7 / 11
5. Ángel Di María (Argentina)
Zlí jazykové tvrdí, že každý hráč, který projde Realem Madrid, se naučí slušně filmovat pády. Jistě to nelze paušalizovat, ale v případě argentinského forvarda Ángela Di Maríi to celkem sedí.
Hráč, který v roce 2014 přestoupil ze San Bernabeu na Old Trafford, odkud o rok později zamířil do Parku Princů v Paříži, umí zahrát pěkné divadlo nejen při samotném pádu, ale také během následujících emotivních výstupů, jimiž obratně manipuluje s rozhodčím ve svůj prospěch. Nyní tyto kousky předvádí v dresu Benfiky Lisabon. Mnozí obránci by mohli povídat…
Pokračování 8 / 11
4. Sergio Busquets (Španělsko)
Pětatřicetiletý Španěl Sergio Busquets je jedním z největších simulantů na fotbalových trávnících. Stačí, aby se na něho protihráč ošklivě podíval a už se válí po zemi. Ochotně klesá po sebemenším kontaktu, aby si vymodlil přímý kop, penaltu nebo kartu pro soupeřova hráče.
Jednou prohlásil, že na simulování není nic špatného. Je to prý znakem chytrosti. Tímto výrokem proti sobě popudil i spoustu fanoušků, kteří do té doby jeho excesy blahosklonně přehlíželi.
Z dějin fotbalu už nikdo nevymaže jeho nechutnou teatrální vložku z utkání Ligy mistrů proti Interu Milán v roce 2010, kdy se svíjel na trávníku po zákroku Thiago Motty a po očku sledoval, jestli sudí jeho výstup zbaští. Zbaštil. Motta dostal červenou…
Pokračování 9 / 11
3. Neymar (Brazílie)
Neymar je jedním z nejnadanějších fotbalistů posledního desetiletí. Kromě talentu pro báječné kousky s míčem má vlohy také k bezmeznému utrácení peněz a herectví. Ti, kdo tvrdí, že se dvaatřicetiletý útočník naučil nechutné kousky až po příchodu do Barcelony, nemají pravdu. Neymar ochotně padal k zemi už v dobách, kdy hrál ještě v dresu Santosu v brazilské lize.
Pokračování 10 / 11
2. Luis Suárez (Uruguay)
Jihoamerický forvard Luis Suárez umí sice dávat góly, ale taky s gustem filmuje pády v šestnáctce i těsně před ní, nebo si pomáhá při zpracování míče rukama. Nesmazatelně se zapsal do fotbalové historie jako kanibal, který pokousal na hřišti několik protihráčů. Jako lidojed se předvedl například na mistrovství světa v Brazílii, kde se zahryzl do ramene italského obránce Chielliniho a vyfasoval čtyřměsíční zákaz hraní. Od té doby se drží na uzdě, filmování pádů ale zvládá pořád skvěle.
Pokračování 11 / 11
1. Cristiano Ronaldo (Portugalsko)
Fanoušci Cristiana Ronalda teď zlověstně bučí a pískají, ale to je asi tak všechno, co můžou dělat. Držiteli pěti Zlatých míčů pro nejlepšího fotbalistu světa by zároveň slušel i titul nejvíce simulujícího hráče na planetě.
Ronaldo je excelentní fotbalista, který nemá zapotřebí, aby se na hřišti ztrapňoval vložkami v podobě nafilmovaných pádů. Přesto si je nedokáže odpustit a neodehraje snad jediný zápas, v němž by si nějakou divadelní etudu nestřihl. A to se oproti minulým letům hodně krotí. Je to škoda, protože až jednou odejde do fotbalového důchodu, nebude se na něho vzpomínat jen jako na jednoho z největších fotbalových es všech dob, ale také jako na mistra přifilmovaných pádů…