Zlatý věk ofenzivního hokeje v NHL datujeme mezi léta 1968 až 1996. V tomto období se stalo jen jednou, aby nejproduktivnější hráč nenasbíral v základní části soutěže aspoň 120 bodů. Bylo to však ve zkrácené sezoně 1994/95, kdy vyhrál Jaromír Jágr, jenž tehdy získal ve 48 zápasech 70 bodů.
Český útočník San Jose Sharks Tomáš Hertl překonává gólmana Martina Birona z New Yorku Rangers. Podobných momentů je v NHL podstatně méně než před 30 lety. (Foto: Profimedia.cz)
Nebyla uplynulá sezona NHL skvělá? Nikita Kučerov z Tampy Bay vyhrál kanadské bodování základní části se ziskem 148 bodů, Alexandr Ovečkin z Washingtonu nasázel šedesát gólů a nejproduktivnější bek soutěže Brent Burns nasbíral 98 bodů. Cože? O ničem takovém nevíte? Samozřejmě, že ne, protože se nic takového nestalo. Kučerov měl na kontě 128 bodů, Ovečkin dal 51 branek a Burns byl nejproduktivnějším obráncem se ziskem 83 bodů. Navzdory faktu, že ročník 2018/19 byl brankově nejúrodnějším od sezony 2005/06, v NHL stále chybí góly.
Pár čísel z historie
Ve zlatém ofenzivním věku se stalo jen dvakrát, že by nejlepší střelec nenasázel aspoň 50 branek – v sezoně 1969/70 vyhrál Phil Esposito se 43 góly a v ročníku 1994/95 se trefil Peter Bondra čtyřiatřicetkrát (sezonu však poznamenala výluka a hrálo se jen 48 utkání).
U statistik ještě zůstaňme. Mezi lety 1968 až 1996 došlo jen třikrát k tomu, že by průměrný počet gólů na zápas klesl pod šest – v sezonách 1968/69 (5,961), 1969/70 (5,809) a 1994/95 (5,973). Na střelce typu Bobbyho Orra, Mika Bossyho, Wayna Gretzkyho, Paula Coffeyho, Teemu Selänneho či Cama Neelyho dnes mohou fanoušci jen nostalgicky vzpomínat.
Rok 1996 byl zlomový. Od té doby padá v NHL podstatně méně branek. Vymyká se z něj snad jen sezona 2005/06, kdy se sedm hráčů dostalo na stobodovou hranici či výš a pět útočníků nastřílelo aspoň padesát branek. Důvod? Nová pravidla tehdy podstatně zmenšila chrániče brankářům a hned to bylo znát. Od další sezony už ale začalo gólů znovu ubývat a až v uplynulém ročníku se dostalo šest borců na sto a víc bodů.
Víc branek = atraktivnější hokej
Podíváme-li se na statistiky z posledních sezon, můžeme téměř s jistotou říct, že rekordy, které tu zanechal Wayne Gretzky, už nikdo nikdy nepřekoná. Nastřílet za sezonu přes devadesát gólů a nasbírat přes 200 bodů? To vypadá jako výkon z jiné planety. Fanoušci ale rádi žijí v přesvědčení (nebo iluzi), že nastavené mety lze překonat. Vezměte jim to, a jejich život bude o chlup nudnější. A to je jeden z důvodů, proč NHL potřebuje víc gólů.
Vypadá to, že jedinou cestou, jak toho docílit, je změna pravidel, tedy něco, co každý hokejový fajnšmekr přijímá s velkou nelibostí. Jenže hokejová pravidla už za uplynulé století prošla řadou změn, a se všemi se hráči i příznivci nakonec srovnali – počínaje vhazováním, přes brankářské masky, zakřivení holí, povinné helmy až po ofsajdy, zakázaná uvolnění, prodloužení a samostatné nájezdy. Jsou to desítky změn, které hokej proměnily v jiný sport, než který hrávali pradědkové současných ledových „gladiátorů“. Není tedy čas do toho opět říznout?
Zvětšit branky - jednoduché a elegantní řešení
Jedním z důvodů, proč padá méně branek, je velikost gólmanů. Podívejte se na ty chlapy, kteří měří ke dvěma metrům a vyplní prakticky každou skulinku klece. A to nemluvíme o tom, že jsou obratnější a lépe trénovaní než jejich předchůdci. Dostat puk za záda těchto „monster“ je skoro nadlidský úkol i pro extrémně pohotového a přesného střelce. I po zmenšení betonů jsou jejich chrániče o dost objemnější než před třiceti lety, kdy sázel Gretzky gól za gólem.
Následující tvrzení nejspíš nepodpoří žádná oficiální statistika, ale mám takový dojem, že v minulosti se nikdy neodráželo tolik puků od tyčí jako v posledních letech. Důvod? Současní dobře rostlí gólmani umí vyplnit celý prostor branky a střelci musí mířit do škvír, které nechávají u tyčí. Proto to tak často zvoní…
Naskýtá se tedy jednoduchá (a v minulosti již mnohokrát diskutovaná) možnost zvětšit brankové konstrukce. Ne, není potřeba, aby byla branka veliká jako vrata od stodoly, stačilo by pět až deset centimetrů na šířku i na výšku. Divák by to z hlediště nepoznal, ale pro brankáře by to byla úplně jiná situace. A pro střelce by vzniklo trochu víc místa, kam zasunout puk.
Zvětšení branek by mohlo napomoci tomu, aby se týmy věnovaly víc útočení než defenzívě. Je-li vyšší šance, že dáte gól, logicky se budete tlačit před branku a zkoušet to. Soupeř bude dělat samozřejmě to samé, takže bychom mohli vidět atraktivnější hokej, než je bruslení ve středním pásmu a čekání na chybu soupeře.
Odpůrci zvětšení brankových konstrukcí poukazují na to, že střílet góly by pak bylo velmi snadné a „hodnota“ branky by tím pádem klesla. Teoreticky to možná platí, ale ve chvíli, kdy bude reálně padat víc gólů, bude divák asi nadšenější, když o výsledku zápasu nerozhodne jediná trefa, ale až ta sedmá při vítězství 7:6.
Rozhodně nejde o devalvaci brankářů. Jejich čísla ve statistikách by šla sice oproti současnému stavu dolů (vyšší počet inkasovaných gólů na zápas a menší procentuální úspěšnost zásahů), ale ti nejlepší prostě budou zase nejlepší a ti horší budou (možná) o něco horší než nyní, kdy těží ze své velikosti a objemu chráničů.
Suma sumárum, zvětšení branek by mohlo elegantně vylepšit průměr gólů na zápas (nejen) v NHL. Pokud k němu nedojde, budou si fanoušci muset zvyknout na to, že přes stobodovou hranici se v základní části soutěže dostanou hráči jen občas, a ne každou sezonu se najde kanonýr, jenž by dokázal nasázet 50 gólů či víc. Vzhledem k tomu, že v zámoří už vyzkoušeli v posledních letech ledacos, ale nepříznivý trend se zastavit nepodařilo, je čas na vážné diskuse o velikosti brankové konstrukce.