Hokejista Jaromír Jágr dokazuje, že hrát na špičkové úrovni se dá i dlouho po čtyřicítce, tedy ve věku, kdy drtivá většina jeho vrstevníků už sleduje sportovní dění jen v bačkorách u televize a spokojeně tloustne. Také na fotbalových trávnících bychom našli řadu skvělých hráčů, kteří váleli i po čtyřicátých narozeninách.
Když někdo pobíhá po hřišti v některé prestižní fotbalové soutěži ještě po čtyřicítce, většinou se můžete vsadit, že jde o borce, kteří mají strašně rádi tuhle hru, nebo peníze, které za kopání do mičudy pobírají. Řada čtyřicátníků se stala legendami. Tucet těch opravdu největších person najdete v následujících kapitolách.
Pokračování 2 / 13
12. Claudio Pizarro (Peru)
Kdybyste se zeptali anglických fanoušků, co si myslí o Claudiu Pizarrovi, zřejmě by na základě jeho účinkování v dresu londýnské Chelsea odpověděli, že to byl průměrný hráč. Měli by nejspíš pravdu, protože jeho angažmá na Stamford Bridge v letech 2007 až 2009 je vůbec nejhorším obdobím jeho kariéry. Během dvou sezon odehrál jen 32 zápasů a dal pouhé dva góly.
Kdybyste však stejnou otázku položili německým příznivcům (a především fanouškům Bayernu Mnichov a Werderu Brémy), mluvili by o peruánském forvardovi v superlativech. Právě v těchto klubech totiž před odchodem na ostrovy zářil a když se po nepovedené anglické epizodě vrátil zpět do vlasti, našel v Brémách opět někdejší famózní střeleckou formu. Když se loni v 41 letech loučil s profesionální kariérou, měl na kontě 197 gólů ve 487 zápasech, což z něho dělá šestého nejlepšího střelce v historii Bundesligy.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 13
11. Rivaldo (Brazílie)
Rivaldova fotbalová kariéra trvala neuvěřitelných 24 let a připomíná pohádkový příběh o tom, jak podvyživený a hladový kluk z chudinské favely ve městě Recife ke slávě přišel. Na přelomu tisíciletí patřil Rivaldo k nejlepším a nejrespektovanějším hráčům na světě a mnohé dnešní hvězdy o něm hovoří jako o svém vzoru.
Během fotbalového života na sebe oblékl dres 14 klubů na čtyřech kontinentech. Jeho poslední štací byl třetiligový brazilský celek Mogi Mirim. Konec ohlásil nedlouho poté, co si zahrál na hřišti se svým synem Rivaldinhem.
Ve statistikách už Rivaldo navždy zůstane jako mistr světa z roku 2002 a vítěz Zlatého míče z roku 1999. Nesmazatelně se zapsal také do klubové historie Barcelony, s níž dvakrát vyhrál španělskou ligu. Ve žlutomodrém brazilském dresu odehrál 74 zápasů, v nichž nastřílel úctyhodných 34 branek.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 13
10. Edwin van der Sar (Nizozemí)
Od chvíle, kdy Manchester United opustil Peter Schmeichel, se v týmu vystřídalo jedenáct gólmanů. V roce 2005 však přišel za dva miliony liber z Fulhamu Nizozemec Edwin van der Sar a rezervoval si místo mezi tyčemi jen pro sebe. Po šesti sezonách na Old Trafford se v roce 2011 loučil holandský brankář jako čtyřicátník a klubová legenda. S Rudými ďábly vyhrál čtyřikrát anglický titul a jednou Ligu mistrů. To se mu podařilo dvakrát v kariéře – poprvé to dokázal v dresu Ajaxu Amsterdam.
V Holandsku málokdo pochybuje o tom, že je Van der Sar historicky nejlepším brankářem země. Dodnes drží rekord v počtu reprezentačních zápasů bez inkasované branky. Ze 130 utkání, do nichž nastoupil, to zvládl v 71 případech. V letech 2008 až 2009 překonal rekord Petra Čecha v počtu minut bez obdržené branky v ligových zápasech. Jeho bezgólová šňůra trvala 1311 minut a dosud ji nikdo v Premier League nepřekonal.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 13
9. Roger Milla (Kamerun)
Většina fotbalistů zažije chvíle největší slávy ještě před dosažením třiceti let. Kamerunský útočník Roger Milla si je užil až v 38 letech na mistrovství světa v Itálii. Stal se pravděpodobně vůbec první africkou fotbalovou hvězdou na mezinárodní scéně.
Milla na šampionátu v roce 1990 ohromil svět. Hráč, který už byl ve fotbalovém důchodu, do Itálie odcestoval jen proto, že ho o to požádal prezident země. Na turnaji se zaskvěl čtyřmi góly a nezapomenutelným oslavným tanečkem u rohového praporku. Dvě branky vstřelil Rumunsku, dvakrát skóroval v prodloužení osmifinálového zápasu s Kolumbií. Tehdejší postup do čtvrtfinále byl nejlepším výsledkem afrického týmu v historii světových šampionátů.
A mohlo to být ještě lepší. Do semifinále tehdy Kamerunu chybělo jen sedm minut. V 83. minutě srovnali Angličané z penalty na 2:2 a zápas šel do prodloužení, v němž ostrovní tým přidal vítězný gól opět z pokutového kopu. Milla byl však hrdinu šampionátu, hráčem, který čněl nad o deset a více let mladšími spoluhráči i protihráči. Jestliže existuje prvotní impuls, který způsobil bouřlivý rozvoj fotbalu na africkém kontinentě, pak jej stvořil Roger Milla v roce 1990 v Itálii.
Fotbal hrál ještě šest let po světovém šampionátu a zahrál si i na mistrovství světa v roce 1994, kdy mu bylo 42 let. Stal se tenkrát nejstarším hráčem, který na turnaji kdy nastoupil a jeho rekord překonal až o dvacet let později na šampionátu v Brazílii Faryd Mondragón.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 13
8. Stuart Pearce (Anglie)
Dlouholetý anglický reprezentační obránce Stuart Pearce odehrál závěrečnou sezonu své dlouhé kariéry v Manchesteru City, za který v roce 2000 vstřelil poslední branku. Bylo mu 38 let a 216 dní. I když se pak už radoval jen z gólů svých spoluhráčů, hrál ještě další dva roky v Premier League.
Kvůli častým „blikancům“ a tvrdým zákrokům na hranici brutality dostal přezdívku „Psycho“. Jeho bývalý týmový kolega Matt Le Tissier ho ve své biografii označil za „nejděsivějšího protivníka“. Přestože se řada soupeřů modlila dlouhá léta za jeho odchod do fotbalového důchodu, Pearce skončil až po čtyřicítce.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 13
7. Dino Zoff (Itálie)
Kdo někdy viděl chytat Dina Zoffa, musel být ohromen. Určitě patří mezi nejlepší gólmany, jací kdy stáli mezi tyčemi. Má na kontě spoustu rekordů v italském i světovém fotbalu. Například je stále nejstarším hráčem, který vyhrál titul mistra světa. V roce 1982 zvedl nad hlavu nejcennější trofej jako čtyřicetiletý kapitán vítězného týmu na mistrovství světa ve Španělsku.
Zoff byl deset let pilířem národního celku a ve své době byl pravděpodobně největší italskou fotbalovou hvězdou. Byl sice středně vysoké postavy, ale měl nesmírně rychlé nohy a dokázal se po každém zákroku bleskově vymrštit ze země. Byl to vyrovnaný brankář, který dodával týmu sebevědomí a klid i v těch nejvypjatějších okamžicích zápasu. Vždycky se držel spíše zpátky a své výkony nestavěl na odiv – částečně z vrozené skromnosti, částečně z respektu k soupeři.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 13
6. Teddy Sheringham (Anglie)
Vůbec nejstarším hráčem, který si zahrál v anglické Premier League, je útočník Teddy Sheringham. 30. prosince 2006, kdy v dresu West Hamu nastoupil do zápasu s Manchesterem City, mu už hrubě táhlo na jednačtyřicet. Sheringham byl od roku 1993 po devět let stabilní součástí anglické reprezentace, v níž nasázel soupeřům v 51 zápasech 11 gólů.
Nejlepší léta strávil v Tottenhamu Hotspur (1992 až 1997 a 2001 až 2003) a v Manchesteru United (1997 až 2001). 26. prosince 2006 se ve věku 40 let a 268 dnů stal nejstarším střelcem Premier League. Jeho trefa rozhodla o výhře West Hamu United 2:1 nad Portsmouthem.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 13
5. Javier Zanetti (Argentina)
Ještě když pobíhal po trávnících ve 40 letech, říkalo se o něm, že má fyzickou kondici jako o deset let mladší fotbalisté. Javier Zanetti odehrál už v roce 1991 svůj první zápas mezi dospělými za tým Talleres, odkud se přes Banfield dostal do Interu Milán, kde hrál nepřetržitě od roku 1995 do roku 2014.
Za tu dobu v klubu odehrál 858 zápasů v Serii A či domácích a evropských pohárech, ve kterých dal 21 gólů. K tomu přidejte 145 utkání za argentinskou reprezentaci a vyjde vám neuvěřitelné číslo. Zanetti vyhrál pětkrát italskou ligu, čtyřikrát triumfoval v domácím Poháru i Superpoháru a na svém kontě má po jednom titulu z Ligy mistrů, Poháru UEFA a mistrovství světa klubů.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 13
4. Francesco Totti (Itálie)
Italský fotbalista Francesco Totti je synonymem sportovní věrnosti. Od roku 1992 byl až do konce kariéry v roce 2017 hráčem AS Řím. Totti je nejstarším střelcem gólu v historii Ligy mistrů a ještě na jaře roku 2017 byl také nejdéle hrajícím hráčem v jednom klubu ze všech aktivních fotbalistů na světě. V AS Řím odkroutil 25 sezon.
Ve výčtu Tottiho fotbalových úspěchů se kromě zlata z mistrovství světa v roce 2006 skvěje také titul šampiona z mistrovství Evropy hráčů do 21 let z roku 1996, triumf v Serii A z roku 2001, dvě vítězství v poháru Copa Italia a pěkná řada individuálních ocenění. Mimo jiné skončil v roce 2001 v anketě Zlatý míč na pátém místě, pětkrát se stal nejlepším italským fotbalistou Serie A. Na Euru v roce 2000 byl vyhlášen nejlepším hráčem finálového utkání a dostal se do All-Star týmu šampionátu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 13
3. Paolo Maldini (Itálie)
Paolo Maldini se stal symbolem klubové věrnosti. Všech 25 sezon, které strávil v profesionálním fotbale, oblékal dres AC Milán. S kariérou se loučil v roce 2009, kdy mu bylo 41 let, jako klubová legenda.
Maldini měl obrovské vůdčí schopnosti. I proto dostal přezdívku „Il Capitano.“ Víc než pro technické kousky byl uznáván pro dokonalou poziční hru, perfektní přehled a intuici, díky níž byl vždy ve správný čas na správném místě.
Kromě titulu vicemistra světa z roku 1994 je Maldini také vicemistrem Evropy z roku 2000, sedmkrát vyhrál italskou ligu a pětkrát Ligu mistrů. V roce 1994 byl v anketě Zlatý míč na třetím místě a na stejné pozici pak figuroval i o devět let později. V roce 2007, kdy mu bylo 39 let, se stal nejlepším obráncem Ligy mistrů.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 12 / 13
2. Romário (Brazílie)
Kariéra brazilského útočníka Romária je protkána velkými úspěchy. Subtilní fotbalista , který je odchovancem klubu Vasco da Gama, se vypravil v roce 1988 do Evropy, kde si vydobyl jméno v dresu Eindhovenu, s nímž vybojoval třikrát mistrovský titul. V dresu nizozemského klubu dal ve 107 ligových zápasech 96 branek a vysloužil si angažmá v Barceloně, kam si ho vytáhl tehdejší kouč Johan Cruijff. Při příchodu sebevědomě ohlásil, že v premiérové ligové sezoně na Camp Nou nastřílí rovných třicet branek, a to taky splnil. Stačilo mu na to 33 zápasů a na konci ročníku 1993/94 se radoval z titulu španělského šampiona. V dresu Barcy zaznamenal pět hattricků, včetně jednoho do sítě Realu Madrid.
Jeho angažmá v katalánském velkoklubu však neskončilo slavně. Po nesrovnalostech s trenérem opustil Barcelonu v lednu roku 1995 a zamířil zpátky do Jižní Ameriky. To už se mohl chlubit titulem mistra světa, který pomohl Kanárkům vybojovat na šampionátu ve Spojených státech. Ve stejném roce získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu planety.
Po odchodu z Pyrenejského poloostrova se Romário vrátil do Evropy už jen ke dvěma epizodním angažmá ve Valencii, jinak válel ve své domovině a tři utkání odehrál v Kataru. Ve 40 letech si zahrál v americké Major League Soccer a v dresu Miami se stal jednou z největších hvězd soutěže. I v pokročilém věku předváděl pozoruhodné výkony a střílel gól za gólem. V 25 ligových zápasech jich nasázel devatenáct. Poslední soutěžní utkání odehrál v dresu brazilského celku América, když mu bylo 43 let.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 13 / 13
1. Ryan Giggs (Wales)
Ryana Giggse asi není třeba nijak zvlášť představovat. Až do konce sezony 2013/14 byl aktivní hráčskou legendou Premier League. Soutěž hrál od jejího vzniku v roce 1992 a v dresu Manchesteru United, jemuž byl věrný až do konce kariéry, odehrál 632 ligových zápasů. Kdyby Premier League vznikla o dva roky dříve, měl by jich na kontě ještě o čtyřicet víc.
Giggs však není jen rekordmanem v počtu odehraných zápasů. Prvenství drží také v počtu získaných mistrovských titulů (13), zvládl také nejvíc zápasů v jednom klubu (632) a odehrál nejvíc sezon (22). Klobouk dolů, tohle bude jen těžko někdo v budoucnosti překonávat.
Foto: Profimedia.cz